Na zamyšlení
♥
Síla opravdového rozloučení
Jak také může vypadat cesta za otevřeným přístupem ke smrti si poslechněte spolu s námi v odkazu:
Označte si (zamodřete)celý odkaz a klikněte na 6.řádek na „Přejít na adresu http…“
♥
Odložený smutek
REA GINSBERGOVÁ
„Odkládání zármutku je sebedestrukce ve jménu sebeobrany,“ píše ve svém fejetonu americká psychosociální pracovnice a hospicová koordinátorka Rea Ginsbergová. „Když odkládáme svůj zármutek, odkládáme i vyléčení. Odložený zármutek je prodloužená bolest. Nemůžeme se zlepšit v něčem, co neděláme.“
Existuje mnoho důvodů, proč skrývat nebo odkládat zármutek. Do centra úvah se náhle dostanou všechny možné katastrofické scénáře. “Co by si o mně ostatní pomysleli, kdyby věděli o mém vzteku, narcismu, strachu? Opustili by mne v době, kdy je nejvíc potřebuji?” Někteří by se třeba jen ušklíbli, změnili téma, nebo řekli tu nesmyslnou frázi “vykašli se na to”. Odkládání zármutku je zjevná obrana. Je to sebedestrukce ve jménu sebeobrany.
le je v tomhle případě obrana opravdu zapotřebí? Rozložil by se člověk po takovýchto reakcích? Stěží. Každý z nás se někdy schovává za lži. Lžeme sobě i ostatním. Důkladné sebezpytování je vždycky bolestivé a znepokojivé. V tomto případě je vědomí sebe sama nepříjemné. Člověk obvykle netouží postavit se sám sobě. Je to náročná a stresující práce. Vyhýbání se sám sobě však lhářovu nejvnitřnější pravdu nezmění. Jak napsal Aldous Huxley: “Fakta nepřestanou existovat jen proto, že si jich nevšímáme.”
Když odkládáme sdělení zármutku, odkládáme i vyléčení. Odložený zármutek je prodloužená bolest. Nemůžeme se zlepšit v něčem, co nikdy neděláme. S odkladem se zvětšuje riziko nemoci. Psychické i fyzické. V jistém smyslu je odložení zármutku jako sebenaplňující se proroctví, protože člověk sám ví, že dělá chybu a škodí si.
Smrt nás však také mění k lepšímu a posiluje nás. Příběh o smrti obsahuje nejen vypravěčovy pocity studu, ale také jeho pozitivní vývoj. Přežil smrt, a to přináší hrdost a úlevu. Utkal se s něčím hrozivým a odvážil se pokračovat dál. Ztráta člověka změnila, ale zároveň potvrdila jeho hodnotu a důstojnost a odhalila jeho sílu. Dosáhl nového stupně zralosti a dívá se na život z nové výšky… a hloubky.
Měníme se všichni. Smrt nás mění doslova. Rozplakává nás. I ty nejsilnější z nás, kteří nikdy nepláčou. Ztráta je nevyhnutelná a vyprávění o ní nesmí být odkládáno příliš dlouho. Je ho zapotřebí. Jenom sdílení přinese skutečnou úlevu. Sdílení je nutné, protože ostatní jsou naším zdrojem útěchy, odvahy, péče a dobrého pocitu. Psycholog J. William Worden píše: “Zármutek je ve skutečnosti společenským procesem a nejlépe se s ním člověk vyrovnává v takovém společenském prostředí, kde se lidé mohou vzájemně podporovat a posilovat ve svých reakcích na ztrátu.“
Rabín Jonathan Sacks doplňuje, že tradiční židovský zvyk truchlení – tvz. “šiva”, která trvá sedm dní, může obzvláště nápomoci v zármutku v době hned po ztrátě blízkého. “Bolest ze ztráty blízkého na nás silně doléhá a týden šivy, kdy nás navštěvují sousedé a přátelé a kdy skoro nejsme o samotě, nás vrací zpátky k živým a pomáhá spravit zničené vazby vztahů. Šiva je způsob reintegrace, radikální trvání na tom, že smysl nedokážeme vrátit životu sami sebou ani sami v sobě, ale ve společenství s ostatními. V judaismu je peklem nepřítomnost druhých lidí, osamělé uvěznění v sobě samém…truchlení je v judaismu procesem uzdravování ran způsobených utrpením a ztrátou… Zlo v našem životě je pozvánkou k dobru… Ve světě bez utrpení by nikdo nikdy nepřišel nikomu na pomoc, nikdo by pro nikoho nic svého neobětoval. Bez bolesti nelze nic získat.”
Zdroj: Cesta domů, z.ú. (text převzat z webu www.oktodie.com a redakčně zkrácen)
♥
Andělský sen
Jeden z newyorských taxikářů napsal na svém Facebooku:
Přijel jsem na zadanou adresu a zatroubil. Počkal jsem několik minut. Pak jsem zatroubil znovu. Měla to být má poslední jízda toho dne, a tak jsem si říkal, že bych mohl odjet, ale auto jsem nakonec zaparkoval, šel ke dveřím a zaklepal.
„Chviličku“, ozval se za dveřmi hlas starší ženy.
Slyšel jsem, jak tam něco někdo táhne po zemi.
Dveře se otevřely až po dlouhé chvíli.
Stála předemnou maličká, asi devadesátiletá žena. Byla oblečená v kartounových šatech, kloboučku se síťkou, jako v nějakém filmu ze 40.let. Vedle ní stál na zemi malý kufřík.
Byt vypadal, jako by v něm nikdo dlouho nebydlel. Všechen nábytek byl zakrytý prostěradly. Na stěnách nebyly hodiny, na poličkách hrníčky ani ozdůbky. V rohu stála kartonová krabice plná fotografií a skleněného nádobí.
„Pomohl byste mi odnést kufřík do auta?“ požádala mě. Odnesl jsem ho do auta a vrátil se, abych pomohl té ženě. Chytila se mě za ruku a pomalu jsme šli k vozu. Stále mi děkovala za laskavost. „To nic není“, říkal jsem jí, „snažím se jen chovat se ke svým pasažerům tak, jak bych chtěl, aby se chovali lidé k mé matce“. „To jsi opravdu hodný chlapec“, řekla mi.
Když jsme se usadili do auta, nadiktovala mi adresu a zeptala se, zda bychom mohli jet přes centrum.
„Ale to není nejkratší cesta“, upozornil jsem ji.
„Ach ano, já vím“, řekla. „Ale já nespěchám, jedu do hospicu“.
Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči se leskly. „Moje rodina už dávno odjela“, pokračovala tichým hlasem. „Lékař mi říká, že mi už nezůstává mnoho času“.
Pomalu jsem natáhnul ruku a vypnul taxametr.
„Jakou cestou byste chtěla jet?“, zeptal jsem se.
Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi budovu, kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli jsme čvrtí, kde s manželem žili jako novomanželé. Přivedla mě ke skladu nábytku, v němž byl kdysi taneční sál, kam chodila ještě jako malá holčička.
Občas mě požádala, ať zabrzdím před konkrétní budovou nebo uličkou a seděla schoulená v koutku, beze slova.
Pak najednou řekla. „Jsem už unavená, asi pojedeme“.
Jeli jsme mlčky trasou, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako maličké sanatorium s příjezdovou cestou podél průčelí.
Dva sanitáři přišli k autu a opatrně staré dámě pomohli vystoupit. Museli ji čekat. Otevřel jsem kufr a zanesl její věci ke dveřím. Žena již seděla v pojízdném křesle.
„Kolik vám dlužím?“ zeptala se.
„Nic.“ řekl jsem.
„Vždyť si musíte vydělávat na živobytí“, namítla.
„Mám i jiné pasažéry, řekl jsem jí.
Téměř bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a objal ji. A ona mě také pevně objala.
„Daroval jsi staré ženě trochu štěstí“, řekla. „Děkuji ti“.
Stiskl jsem jí ruku a odcházel. Dveře se za mými zády zavřely a byl to zvuk u zavírající další knihu života…
Na zpáteční cestě jsem nebral další pasažéry. Jel jsem, kam mě oči vedly, po nořený do svých myšlenek. Nemohl jsem ten den ani s nikým mluvit. Co kdyby ta paní natrefila na nějakého naštvaného řidiče, nebo na někoho, kdo by nechtěl tak dlouho čekat na konec směny? Co kdyby jí odmítl splnit její prosbu, nebo co kdybych jen párkrát zatroubil a prostě odjel?
Nakonec bych chtěl říct, že nic důležitějšího jsem ještě v životě neudělal.
Jsme zvyklí si myslet, že náš život se točí v kruzích kolem velkých okamžiků, ale ony nás často zastihnou nepřipravené, protože jsou krásně zahalené tím, co někteří mohou považovat za maličkost.
♥
♥
Proč neumíráme, jak si přejeme?
Přečtěte si zajímavý rozhovor Davida Kasla z internetového magazínu ČESKÁ POZICE (Informace pro svobodné lidi) s ředitelem hospicového o.s. Cesta domů Markem Uhlířem.
V rozhovoru s ČESKOU POZICÍ nejen o tom, jak se za posledních dvanáct let posunul v české společnosti veřejný diskurs na téma důstojného umírání, ředitel hospicového občanského sdružení Cesta domů rovněž upozorňuje: „Dnes a denně vidíme lidi, kteří trpí tím, že jednoduché a evidentní věci, jež měli v hlavě srovnané, nestihli nikomu říct.“
Přeje si to 80 procent lidí, je to o polovinu levnější než ta nejlevnější varianta téhož, kterou nabízí nemocnice, ale hrazené zdravotními pojišťovnami to není – co je to? Paliativní péče a dle průzkumů tento termín neznají na čtyři pětiny populace. „Smrt je sice blbá a hrozná, ale jsou způsoby, jak ji udělat snesitelnou,“ říká Marek Uhlíř.
foto: Richard Cortés,Česká pozice
ČESKÁ POZICE: Výsledky vašich průzkumů hovoří jednoznačně: naprostá většina lidí si přeje umírat doma a v kruhu svých blízkých. Přesto takzvaná domácí paliativní péče, která toto umožňuje, není v Česku hrazena ze zdravotního pojištění. Kudy vede cesta ke změně?
„Cesta ke změně vede oficiálně přes oprávněný zájem pojišťovny zařídit to nejlepším svým pojištěncům…“
UHLÍŘ: Oficiálně přes oprávněný zájem pojišťovny zařídit to nejlepším svým pojištěncům. V praxi jsou ale dle mého dvě cesty. Jednou je osobní příklad někoho známého, kdo je ochoten o tom mluvit. V mnoha zemích se stalo, že jednoho dne onemocněla nevyléčitelnou nemocí nějaká celebrita – a když zjistila, co jí nabízí nemocnice a co paliativní péče, rozhodla se o tom mluvit, aby cestu prorazila. Zajímavý je příklad Izraele, kde se z domácí paliativní péče, která byla hrazenou luxusní službou, stala během tří let služba všeobecně dostupná každému Izraelci a placená ze státního pojištění.
ČESKÁ POZICE: Jak k tomu došlo?
UHLÍŘ: Když velmi oblíbené a respektované divadelní scenáristce diagnostikovali neoperabilní rakovinu a ona odmítla chemoterapii. Anat Gov řekla, že chce poslední rok svého života prožít se svými vlasy, nechce ho strávit v nemocnici a chce o tom napsat nejlepší hru svého života. Což udělala a napsala o tom nejlepší hru svého života. MuzikálHappy Endje jako zjevení, je to hrozně divné – muzikál o rakovině, ale doteď se dvakrát týdně hraje v Národním divadle v Tel Avivu.
ČESKÁ POZICE: A druhá varianta?
UHLÍŘ: Že někdo z lidí, kteří o tom rozhodují, udělá zkušenost s někým ze svých blízkých. V tom, že by se nám to podařilo změnit pouze věcnou argumentací, jsem spíš pesimista: 80 procent lidí si něco přeje, to něco je o polovinu levnější než nejlevnější varianta v nemocnici… jasnější argument si už představit neumím.
ČESKÁ POZICE: To musí být strašně depresivní…
UHLÍŘ: Na druhou stranu mě to strašně baví, a je nás tady víc, kteří to mají stejně. Kdyby to bylo příliš snadné, tak nás to bavit nebude… Zrovna dnes tu měli návštěvu z Německa – paní, která má na vestfálském ministerstvu na starosti paliativní péči, a pán, který ji má na starosti ve spolkové lékařské komoře. Když jsem jim vysvětlil, jak to u nás chodí, úplně zírali: Ale jako proč? A kde teda lidé umírají? Já na to: No 60 procent v nemocnicích, 20 procent v domovech pro seniory. A oni: Ale proč? Tak jsem se zeptal: No a jak je to ve Vestfálsku? A oni: no 90 procent doma…
Víte, že…
|
ČESKÁ POZICE: Nemohou, jako třetí cesta, pomoci například velké firmy, které mohou mít větší vliv na lidi s rozhodovacími pravomocemi? Viz například Nadační fond Avast, který nedávno mimo jiné projekty podpořil vznik unikátního Centra paliativní péče při Univerzitě Karlově?
UHLÍŘ: Upřímně nevím. Děláme všechno pro to, abychom využili všechny cesty. Konkrétní případ Avastu je opět konkrétní zkušenost a konkrétní zájem konkrétních lidí. Není to systémová věc, že by najednou v CSR businessu přišlo do módy téma umírání. Nenapadá mě žádná z velkých firem, které nás podporují, kde by na začátku nebyla nějaká osobní zkušenost nebo zájem a motivace jednotlivých filantropů. Opravdu to buď stojí na dlouhodobém a trpělivém vysvětlování a argumentaci, nebo na tom, že čekáme na českou Anat Gov, a nebo až se někdo z těch, kdo rozhodují, dostane do situace, kdy zjistí, že ani telefonát primáři do fakultní nemocnice nezajistí dobrou péči doma.
ČESKÁ POZICE: Co se týká fundraisingu, tak se vám daří získávat finance od mnoha byť drobných, ale pravidelných dárců, což je de facto sen každé neziskovky…
UHLÍŘ: Z loňského rozpočtu 22 milionů korun byly 13 milionů dary právnických a fyzických osob, přičemž nejčastější výše daru je 200 korun. Mezi dárci najdete nejen ty, kdo s námi mají přímou zkušenost ve svém okolí nebo rodině, ale i lidi, kterým je prostě sympatická ta myšlenka: třetina darů pochází od mimopražských, kteří s námi přímou zkušenost mít nemohou.
ČESKÁ POZICE: Jak si ale drobné dárce udržet?
UHLÍŘ: Jednak máme klub přátel, kde doporučená výše daru je 200 korun za měsíc – to je také částka, kterou jsou lidé nejčastěji ochotni z náhlého popudu dát. Hodně se také snažíme o dárcích něco dozvědět. Ve chvíli, kdy nám někdo pošle peníze a jsme schopni ho identifikovat, tak se ho snažíme kontaktovat, poděkovat mu, zjistit, jak se o nás dozvěděl, vysvětlit mu, co děláme, zkusit mu něco nabídnout. Například lidi z klubu přátel zveme pravidelně na snídaně, kde vidí provoz naší organizace, lidi, kteří pracují s umírajícími – aby si mohli říci, že mají dobrý pocit, že přispívají zrovna nám a ne někomu jinému.
„Splněným snem pro mě je, že by naše práce byla normálně hrazenou součástí zdravotního pojištění pro všechny“
Pokud bychom ale mluvili o splněném snu, tak tím pro mě je, že by naše práce byla normálně hrazenou součástí zdravotního pojištění pro všechny. Vždy tam ale bude nějaká část, která není zdravotnická – podpora umírajícího a celé jeho rodiny je až polovina z toho, co děláme –, takže ta nikdy nebude hrazena z pojištění a vždy zde bude velký podíl dárcovství. My se snažíme, aby tyto peníze nebyly vyprošené, ale vyděkované. Nesnažíme se chodit po ulici s kasičkou, snažíme se, abychom dárce přesvědčili, že udělali dobře. A těší nás, že i prostřednictvím práce s dárci můžeme zkusit měnit přemýšlení o smrti ve společnosti.
ČESKÁ POZICE: A posunulo se během dvanácti let fungování Cesty domů někam dál?
UHLÍŘ: My reálně dosáhneme jen na Prahu, fungujeme jen v rámci hlavního města, a naše bezprostřední okolí určitě mění reálná zkušenost. Máme za sebou péči o asi 1500 pacientů, a pokud má každý čtyři příbuzné, tak jde o poměrně velkou skupinu lidí, kteří mají – troufnu si tvrdit, že ve většině případů – pozitivní zkušenost, kterou jsou schopni předat dál: v zásadě jde o poselství, že smrt je sice blbá a hrozná, ale jsou způsoby, jak ji udělat snesitelnou.
Dalším výrazným posunem, který vidíme, je, že čím víc pozitivních zkušeností s námi udělají nemocniční lékaři, praktici, onkologové, tím víc se nám daří vstupovat na půdu standardní medicíny 21. století, která už domácí paliativní péči nevnímá jako pokus nebo divnou odnož alternativní medicíny, ale jako něco standardního, co můžou nabídnout svým pacientům.
Víte, že…
|
ČESKÁ POZICE: Nemůže být kontraproduktivní, že vám i za současných podmínek poskytování domácí péče funguje?
UHLÍŘ: Může, ale viděl bych to spíš jinak. Lidí, kteří s naším typem péče mají zkušenost, přibývá. Organizací, které stojí na podobném půdorysu jako my, je v republice asi 32 – což dohromady představuje desetitisíce lidí, kteří tu zkušenost s naší péčí mají, byť ne přímo vlastní. A všichni jsou velmi překvapeni, že není součástí toho, co si platí ve zdravotním pojištění. Pokud bychom jednoho dne řekli, tak my se všechny organizace spojíme, všem těmto lidem řekneme, ať napíšou na pojišťovnu a zeptají se, proč preventivní programy typu „jízda vlakem“ jsou hrazené, zatímco domácí hospic ne, tak už by to byla velká síla…
„Všechny nátlakové akce jsou méně účinné než racionální argumentace. Tady je to podle mě tak evidentní, že by jich nemělo být zapotřebí.“
Když si vezmete, že většina lidí, které přijmeme do péče, má před sebou jedenáct dní života, a vynásobíte to částkou zhruba 1900 korun na den, tak dostanete 22 tisíc. Kdyby se spočítalo, kolik měsíců člověk během života platí zdravotní pojištění, tak by to řádově dalo několik halířů navíc… Možná kdyby se hodně lidí pojišťovnám ozvalo, že chtějí, aby jim to hradila, nebo že si těch pár halířů navíc připlatí, a nebo kdyby řekli, klidně budu platit 30 korun v lékárně nebo v nemocnici, ale chceme tohle dostat, tak by to asi mohla být další možnost, jak to prosadit.
Ale já bych ji považoval až za krajní, protože si myslím, že všechny nátlakové akce jsou méně účinné než racionální argumentace. Tady je to podle mě tak evidentní, že by nátlakových akcí nemělo být zapotřebí. Ty by měly přijít až jako poslední možnost.
ČESKÁ POZICE: Vaše Cesta domů funguje pouze v rámci hlavního města Prahy. Neuvažujete o vybudování sítě hospiců?
UHLÍŘ: Ne, sami jsme si to zakázali, protože fyzickou i mentální kapacitu máme ohraničenou a na takto nezoraném poli je relativně těžké snažit se nerozplynout v milionu aktivit. Místo toho se snažíme o něco, co se jmenuje Fórum mobilních hospiců při České společnosti paliativní medicíny České lékařské společnosti J. E. Purkyně, což je volné sdružení všech organizací, které se k této práci hlásí.
A my v rámci tohoto fóra říkáme, že kdokoliv, kdo takovou službu zakládá nebo ji provozuje, má všechno naše know-how zadarmo k dispozici. Jen předáváme dál, co jsme sami před mnoha lety dostali. Dokumentace, kterou používáme, například vychází z dokumentace, kterou vedl hospic ve Vídni. Z jejich modelu vychází i náš systém práce s dobrovolníky. Fundraisingový systém je naopak víceméně náš postupem času pilovaný výtvor. A systém poradny je asi také jedinečný, ale kdokoliv přijde a objedná se na stáž – teď vychází, že se dostane na řadu v březnu příštího roku –, má zaručené, že se do detailu může podívat úplně do všeho. S dotazem, zda nechceme otevřít pobočku v jejich městě, přichází spousta lidí, ale my jim říkáme: Nechceme, založte ji vy, a kdykoliv budete potřebovat, máte u nás dveře otevřené.
Domácí hospic Cesta domů
Organizací, které fungují na podobném principu, je v Česku kolem třiceti. Veškerá péče, kterou paliativní zařízení poskytují, je hrazena z darů, případně spoluúčasti pacienta (v Cestě domů činí denní náklady více než 1900 korun, pacient hradí zhruba desetinu). |
ČESKÁ POZICE: Jsou i další oblasti spojené s umíráním, na něž byste se chtěli zaměřit?
UHLÍŘ: Jedním z témat, kterým se chceme v příštích pěti letech věnovat, jsou „dříve vyslovená přání“. V Česku o něm skoro nikdo nic neví, ale je to instrument, kterým já nyní, s předstihem, mohu sdělit své představy o tom, jak bych si přál, aby péče o mě jednou vypadala. Protože bych se kvůli onemocnění mohl dostat do stavu, kdy už nebudu schopen to říct, nebo do stadia, kdy už mě nikdo nebude brát vážně. Nejběžnější dilemata, která potom místo pacienta řeší rodina nebo nemocniční personál, si velmi jednoduše může každý během půl hodiny promyslet.
Každý to má jinak – někdo se nejvíc bojí, že by se na něm šetřilo, a chce dostávat nejlepší péči do poslední minuty. Někdo má naopak strach, že bude někde dlouho ležet v komatu a žít na přístrojích, a chtěl by mít radši možnost dostat přívětivou péči doma – byť by to znamenalo žít třeba o dva měsíce kratší život. Tyto věci mají sice oporu v zákoně, ale reálně de facto neexistují a my bychom na ně chtěli na podzim upozornit kampaní.
ČESKÁ POZICE: Je to něco jako závěť?
„Je spousta lidí, kteří mají hrůzu z krematoria, ale nikdy nenajdou odvahu o tom mluvit“
UHLÍŘ: Ta řeší majetek, a jak se s ním naloží, zatímco dříve vyslovená přání řeší moje představy, jak to má jednou být po stránce léčby a péče – ale i včetně toho, jestli si přeji být zpopelněný, nebo uložen do země. Je spousta lidí, kteří mají hrůzu z krematoria, ale nikdy nenajdou odvahu o tom mluvit. Tématem kampaně bude, jak začít o smrti, nejen své, ale i svých blízkých, mluvit, a jak toto složité a těžké téma otevřít. Dnes a denně totiž vidíme další a další lidi, kteří trpí tím, že jednoduché a evidentní věci, které měli v hlavě srovnané, nestihli nikomu říct.
ČESKÁ POZICE: Bude třeba vytvořit nějaký registr přání?
UHLÍŘ: Nebude, většina věcí, které se netýkají zdravotní péče, ale toho, zda chcete být zpopelněný, nebo co vám má hrát na pohřbu, a zda vůbec něco, nebo kdo má být na pohřeb pozvaný – nebo dokonce nikdo –, jestli chcete ležet na hřbitově v Orlických horách nebo na Olšanech – to vše se dá jednoduše s někým blízkým otevřít bez jakéhokoliv registru, u kafe nebo sklenky vína.
V kampani se budeme snažit jednak připoutat pozornost, a jednak nabídnout čtyři nejdůležitější okruhy věcí, o nichž lidé většinou už přemýšleli, ale nikdy s nikým nemluvili, což víme z výzkumů. Lidé totiž mají buď dojem, že je to za dlouho, a další skupina lidí by o tom ráda mluvila, ale neví, jak začít. A pak je tu skupina lidí většinou nad 65 let, kteří mají zkušenost s dlouhodobým onemocněním, a ti říkají, že by o tom hrozně rádi mluvili, ale už nemají s kým. Tohle chceme nějakým způsobem změnit.
ČESKÁ POZICE: A co se týká zdravotnické péče?
UHLÍŘ: Anglicky se tomu říkáadvanced directive, tedy vyloženě moje instrukce budoucím pečujícím, kde už je to složitější. Má to zákonem předepsanou formu, ale pevně doufám, že se nám podaří, aby si alespoň část lidí řekla – já bych měl docela rád tohle sepsané. Opět to nepotřebuje registr, může to být rukou napsané, s ověřeným podpisem na kterékoliv poště, a pak uložené do karty u praktika nebo u někoho z příbuzných. Můžete také říct, že ve chvíli, kdy byste o sobě nemohl rozhodovat, tak o vás má rozhodovat ten a ten člověk.
ČESKÁ POZICE: Nedotýkáme se tady oklikou tématu eutanazie? Když budu mít nevyléčitelnou nemoc, tak se mě medicína bude snažit udržet co nejdéle při životě, ale já tady dopředu říkám: Ne, odpojte mě…
„Vy nemůžete říct ,odpojte mě‘, vy můžete říci ,nepřipojujte mě‘. Eutanazie znamená, dejte mi něco, co to ukončí, zatímco my mluvíme o něčem jiném.“
UHLÍŘ: Ale vy nemůžete říct „odpojte mě“, vy můžete říci „nepřipojujte mě“. Eutanazie znamená, dejte mi něco, co to ukončí, zatímco my mluvíme o něčem jiném: ve chvíli, kdy se bude vědět, že jsem nevyléčitelně nemocný, tak nechci skončit na přístrojích, na ARO, ale když to půjde, tak chci umřít doma, a když to nepůjde, tak sice v nemocnici, ale s minimálním trápením a s co největším komfortem, a nikoliv s prodlužováním života s nemocí za každou cenu.
Neříkám, že to tak mají chtít všichni, ale jen to, že my na vlastní oči vidíme lidi, kteří si vybrali, srovnali si hodnoty a svá očekávání od toho kousku života, který jim zbývá, a byli bychom rádi, aby všichni v České republice dostali tolik informací, kolik potřebují, aby si to mohli rozmyslet. A aby ti, kteří si řeknou, že je jim bližší méně intenzivní přístup, měli v ruce nástroj, který by medicíně 21. století umožnil si říct: Nemusím, v tuto chvíli mohu s klidem člověku věnovat raději hodinový rozhovor o tom, jaké jsou alternativy, a nechat ho vybrat, protože vím, že ten člověk má realistický náhled na svůj život.
ČESKÁ POZICE: Mohu to sepsat i nyní?
UHLÍŘ: Já to třeba sepsané mám, mám to v kartě u svého praktika, u právničky, a má to moje žena.
ČESKÁ POZICE: Myslím, jak to funguje v praxi, v tom kritickém okamžiku. K naplnění musí existovat i vůle lékařů…
UHLÍŘ: Pracoval jsem na záchrance, v nemocnici na urgentním příjmu, takže znám i tu stránku intenzivní medicíny. Když si představíte sama sebe jako doktora na JIP nebo na ARO, tak máte pacienta, který nestihl říct, jak by si to přál nebo ne. A když vy ve chvíli, kdy se rozhodujete, jestli ještě něco udělat, nebo už to nedělat, nemáte vodítko v jeho zdokumentovaných vyslovených přáních, tak toho raději vždycky uděláte spíš víc a jdete raději dál, než byste si třeba přál sám pro sebe. Neznám nikoho z intenzivistů, kdo by si přál být resuscitovaný a skončit na ventilátoru v devadesáti letech. Mimochodem, zjistili jsme, že mezi pacienty Cesty domů je čtyřiapůlkrát více lékařů, než by odpovídalo jejich zastoupení v pražské populaci. Proč tomu tak asi je?
„Neznám nikoho z intenzivistů, kdo by si přál být resuscitovaný a skončit na ventilátoru v devadesáti letech“
Samozřejmě že ve chvíli, kdy by člověk po rakovině plic měl letos už patnáctý zápal plic, a zároveň měl sepsané, že ve chvíli, kdy přijde další zápal plic, tak už nechce antibiotika a nechce na ventilátor, protože ví, že to vždycky jen prodlužuje jeho dušení, tak v tu chvíli můžete s klidným svědomím říct: Dobře, raději se budu věnovat tomu, aby ho to nebolelo, aby se nedusil, aby u toho měl rodinu, abych s ním byl schopen probrat, co se bude dít, ale nebude pak po šestnácté nebo sedmnácté infekci plic stejně umírat na ventilátoru…
Ve chvíli, kdy víte, že máte třeba sedm lůžek na oddělení, a ventilovaná jsou čtyři, tak budete moc rád, že s čistým a klidným svědomím můžete tohoto člověka nechat na neventilovaném lůžku a to ventilované tam mít pro někoho, komu ventilátor může život zachránit, a ne jen při nevyléčitelné nemoci prodloužit o týden.
ČESKÁ POZICE: Jsou lidé, kteří dopředu odmítnou v podobném případě intenzivní péči, protože nechtějí, aby se za ně zbytečně utrácely peníze, které by mohly jít na záchranu života někoho jiného?
UHLÍŘ: Ne, zdravotnický systém je na jedné straně natolik neracionálně rozhazovačný a zároveň tak nepochopitelně šetřivý a skrblivý na straně druhé, že lidi, kteří by chtěli šetřit peníze někomu jinému, nejsou.
ČESKÁ POZICE: Jak jste na tom v Cestě domů kapacitně?
UHLÍŘ: Zatím jsme přesně na dvojnásobku pacientů co vloni, ale stejně to nestačí. V péči teď máme tuším 22 pacientů a dalších asi devět je na čekací listině, přičemž víme, že tento týden budeme moci přijmout jednoho nebo dva. V prvním letošním pololetí jsme doprovodili sto dvacet pacientů, žádostí o přijetí do péče ale máme skoro dvojnásobek. Zájem je daleko vyšší, než kolik lidí můžeme přijmout, a každým rokem roste asi o třetinu.
ČESKÁ POZICE: Jaká jsou kritéria pro příjem pacientů?
„Zdravotnictví je vše jen ne spravedlivé, ale snažíme se, abychom byli maximálně féroví“
UHLÍŘ: Zaprvé, jak dlouho člověk čeká, a za druhé klinická závažnost. Zajímavé je, že se lidé často ptají, zda hraje roli to, jestli nám někdo dal nějaký dar nebo jestli se dá darem v čekací listině posunout. Přesto, že nejsme státní organizace, tak se to nedá. I kdyby nám někdo řekl, že nám dá milion, tak ho dříve nepřijmeme. Zdravotnictví je vše jen ne spravedlivé, ale snažíme se, abychom byli maximálně féroví.
ČESKÁ POZICE: Takže jste se už setkali s takovou nabídkou?
UHLÍŘ: Velmi zřídka, ale setkáváme se s tím. Někdy je s tím spojeno zklamání, což asi vypovídá o tom, jak to chodí jinde.
ČESKÁ POZICE: Máte v péči jen dospělé pacienty?
UHLÍŘ: Mezi naše další priority pro příští roky patří i rozšíření péče o nevyléčitelně terminálně nemocné dětské pacienty.
ČESKÁ POZICE: Je u dětí nějaký zásadní rozdíl oproti dospělým? Není u nich větší tendence ze strany rodičů snažit se za každou cenu udržet je při životě a nechat v péči doktorů?
UHLÍŘ: Musím říct, že teprve uvidíme, zatím se můžeme jen dohadovat. Nicméně už teď je třetina našich pacientů v produktivním věku – přestože ve společnosti panuje zkreslená představa, že hospic je tu zejména pro velmi staré lidi. Z našich zkušeností a zkušeností z pediatrických klinik, se kterými nyní navazujeme spolupráci, nicméně vyplývá, že je relativně velká skupina nevyléčitelně nemocných dětí, u nichž rodiče jednoznačně vidí, že každý další cyklus chemoterapie v nemocnici je pro dítě trápením, se všemi vedlejšími příznaky, které nutně musí mít. Oprávněně se tudíž ptají: Když půjdeme do dalšího cyklu, kolik času navíc nám to dá?
„Každý z rodičů to bude mít trochu jinak, a je to tak správně. Správně ale není, že v reálu zatím nemají na výběr a pediatrickou domácí paliativní péči si mohou zvolit jen rodiče na Ostravsku.“
A ve chvíli, kdy se dozvíte číslo, které vás překvapí tím, jak je nízké, tak je asi jasné, že i u vlastního dítěte, u kterého nechcete vzdát žádnou naději, si říkáte, jestli to stojí za to trápení, které mu způsobujeme… jestli by nebylo lepší se sebrat, být spolu doma a nechat to proběhnout tak, aby to při vší té hrůze, která to je, dopadlo nejlíp, jak jen je to možné. Každý z rodičů to bude mít trochu jinak, a je to tak správně. Správně ale není, že v reálu zatím nemají na výběr a pediatrickou domácí paliativní péči si mohou zvolit jen rodiče na Ostravsku, kde funguje mobilní hospic Ondrášek.
Odhadujeme, že časem by to mohlo být tady v Praze tak 10 až 15 dětí za rok, začínat ale budeme v prvních letech určitě s podporou dvou nebo tří rodin, budeme se od sebe navzájem učit. Ten počet by ale pravděpodobně mohl být ve skutečnosti v českém měřítku daleko větší, kdyby se rodiče a blízcí pacientů obecně byli schopni beze strachu ptát na realistické odhady a dostávali realistické odpovědi, protože víme, že spousta lidí má zpětně obrovské trauma, které si nese do života, že v době, kdy jejich blízký měl před sebou třeba týden života, takže jim to nikdo neřekl. A přitom ve chvíli, kdyby to věděli, tak by si týden dovolené vzali a o toho člověka se doma ten týden úplně v klidu postarali. Jenže ve chvíli, kdy nevědí, jestli to není ještě na dva roky, tak je volbou číslo jedna asi Léčebna dlouhodobě nemocných…
ČESKÁ POZICE: Je nyní spíše na lékařích, aby se v tomto směru posunuli dál, nebo na pacientech?
UHLÍŘ: Komunikační zádrhel je na obou stranách – jednak doktoři často neumějí v těchto pro obě strany zatěžujících situacích chodit, a jednak pacienti často neumějí říct: Doktore, já bych chtěl vědět pravdu, já na to třeba nevypadám, ale jsem schopen to unést a radši bych to věděl – neschovávejte přede mnou špatné zprávy.
Naše primářka Irena jednou za čas pořádá na Institutu postgraduálního vzdělávání kurz sdělování špatné zprávy, a ten je vždycky plný. Snaha doktorů mít nástroje, jak mluvit o špatných zprávách, tam tedy je.
♥
Aby to na hřbitově žilo…
Rozhovor s ředitelem Správy pražských hřbitovů
Jana Kománková, Vanda Velkoborská
(sdíleno prostřednictvím občanského sdružení Cesta domů: cestadomu.cz/)
„U mladých lidí, kterým je jedno, jestli budou po smrti rozsypaní nebo co s nimi bude, často vítězí racio a oni se ptají, jaký způsob pohřbu je zodpovědnější k přírodě. Takže je možné najít diskuze o tom, jestli je ekologičtější pohřbení do země nebo zpopelnění.“Pokud vás to také zajímá, hledejte odpověď v rozhovoru s ředitelem Správy pražských hřbitovů Martinem Červeným. Dozvíte se spoustu dalších zajímavých věcí.“
GOLFOVÉ VOZÍKY A KRIZOVÁ ŘEŠENÍ
Zajímá mě vaše koncepce – co děláte jinak? Médii proběhla informace, že tu budete mít kavárnu s rakvičkami…
Pár inovací už začalo. Třeba na Olšanech je možnost rozvozu elektromobilem, to je takové golfové vozítko. Je to primárně myšleno i pro starší nebo imobilní lidi. Ono to funguje historicky tak, že držitelé průkazek ZTP mají nárok na vjezd automobilem. Ale v praxi lidi, kteří si ten průkaz nějak obstarali, ale běhají poměrně svižně, tak pak jezdí po hřbitovech v Bentley a před nima uskakujou babičky s francouzskými holemi, které pochopitelně to auto nemají. A Olšany jsou obrovské, 50 ha plochy. Z jednoho místa na druhé, respektive od vchodu k jednomu hrobu, je třeba kilometr.
Spousta podobných věcí už fungovala za první republiky – mám takovou knížečku od tehdejšího ředitele Olšanských hřbitovů a tam je ceník a tehdejší řád hřbitova, a mimochodem je tam právě služba rozvozu dvojkolákem. Nějaký zřízenec tady fungoval jako rikša.
Pak jsou tady náročnější věci, a to je právě ta provařená kavárna u hřbitova, kterou bychom chtěli otevřít – bude to především infocentrum. U obřadní síně jsou toalety, léta nepoužívané – chátrající objekt, ve kterým se shromažďují různí bezdomovci, a to je zrovna vchod, kterým chodí hodně turistů. Jdou na židovský hřbitov za Kafkou, pak hledají Palacha a nevědí, kde ho najít. Takže chvíli bloudí a pak zase vlezou do metra. Právě tady by mohlo být něco skromného, kde by bylo možné získat informace, koupit literaturu o hřbitově nebo pohledy – a nějaká minikavárnička, pár stolečků. To byly právě ty rakvičky, o kterých se psalo (smích), což není nic klíčového, ale proč by tam nemohly být.
Adopce hrobů je také vaše novota?
Adopce bylo krizové řešení ve chvíli, kdy jsem nastoupil. Přišlo mi, že je možná škoda, že jsou tady hroby, které chátrají, o které se nikdo nestará. A přitom jsou to hroby zakladatelů firem nebo institucí a osobnosti, které mají spousty obdivovatelů. Tehdy jsem už takovou myšlenku nadhodil, ale nesetkalo se to úplně s dobrým ohlasem; a ve chvíli, kdy jsem nastoupil jako pověřený ředitel, tak zrovna explodovala kauza k kupčením s hroby na vyšehradským hřbitově. Za doby mého předchůdce se nějakým nedopatřením stalo, že několik hrobů významných osobností změnilo majitele, respektive byly neproplacené podle zákona, takže opuštěný a dostaly se do rukou majiteli, kterej si prostě tam chtěl zajistit místo. V několika případech to bylo takové hodně křiklavé. Například slovenský malíř Cyprián Majerník, který je myslím, jeden z nejznámějších na Slovensku a jeden z nejdražších, co se týče aukcí umění… A když se to pak provalilo, tak jsem absolvoval řadu rozhovorů s různými delegacemi. Například ze slovenského města Martin, kde mají své národní pohřebiště, takový svůj Vyšehrad, tak si tam chtěli jeho ostatky nechat převést. Nebo se dokonce přihlásili jeho potomci. Nebo jsem mluvil s galeristou, který byl rozhořčený, jak se to mohlo stát a byl ochoten ten hrob zaplatit.
Nešlo si nevšimnout toho, že velké množství lidí mělo vůli věnovat peníze i energii. Třeba právě přijet až ze Slovenska… tak se tahle myšlenka na Adopci hrobů přímo nabízela.
Co současné trendy? Vy jste dřív zmínil, že lidi mají menší zájem o hrobky. Co ještě tak je teď aktuálního v oblasti pohřbívání?
Hodně to závisí na tom, že „jiný kraj, jiný mrav“. Navíc Praha je oproti zbytku České republiky jiná, je tu asi tak 96% žehů. A s tím pak souvisí i anonymita, na malých městech se hodně dbá na to, aby byly hroby upravené, ale v Praze se moc neví, čí je jaký hrob a kde si pan Novák uložil urnu svého dědečka.
Ten trend je hodně ovlivněn sociální situací, která není pro většinu lidí ideální a veselá v tom smyslu, že když jim jednou za deset let přijde výzva, aby zaplatili nějaký ten obnos a oni řeší, jestli poslat dítě na lyžařský kurz nebo ne, a třeba si řeknou, že ten hrob vlastně už ani nepotřebují. A pak jsou lidi, kteří zase chtějí dát na odiv, že na to mají, bankéři, oligarchové, anebo i snobové a světští.
Ale tam je to spíš nějaká kulturní věc, ne? Pamatuji si z dětství, že mi maminka řikala, že světský si na tom hrozně zakládaj, a že když sem člověk přijde, tak jsou tam ty hroby děsně zdobný a obrovský… a u toho stojí ty Bentley, že jo?
Ano, ano, ty s tou invalidní průkazkou (smích). Ale tam je ten důvod asi trochu jiný, protože tyhle etnika pohřbívají do země v rakvi, což je to malé procento. Tam je to tradice, která se dědí a oni o ty hroby potom i velmi pečujou, ti lidi tam chodí každý den. Ale boháči, o kterých jsme mluvil, jsou ti, kteří přišli nějak k penězům a už mají všechno, ale ještě jim chybí nějaká hrobka, tak si jí pořídí, zrekonstruují a ukazují ji pak v mobilu svým kamarádům. Obdobně to fungovalo i za první republiky u průmyslníků, nobility…
Aha, takže jsou k mání i takové ty vytuněné hrobky?
No jasně, kaplové hrobky, to jsou takové ty malé kostelíky. Tady na Olšanech je jich snad dvě stě. A zhruba polovina je v dezolátním stavu. A některé na hraně zachranitelnosti. A ty jsou často opuštěné, bez majitelů, potomků nebo dědiců a podle zákona jsou třeba Prahy, takže s nimi můžeme disponovat. Takže ve chvíli, kdy se objeví takový nějaký boháč, tak zajásáme. Protože máme peníze na opravu.
Kolik tak stojí?
200 až 600 tisíc plus náklady na rekonstrukci. Často jsou kupci i lidi, kteří to nepotřebují dávat na odiv, ale například zjistí, že hledají nějakou rodovou kontinuitu, tady našli předky, tak udělají rodinnou radu a domlouvají se, jestli na to dají peníze, a pak se o ty hroby velmi obdivuhodně starají a dávají je dohromady.
PISTÁCIOVOU, NEBO RŮŽOVOU?
Mě zajímá stran nově budovaných hrobů, jak moc je regulovaná jejich podoba. Jak moc výstřední hrobeček si můžu udělat?
Záleží na tom, na kterém hřbitově. Protože některé hřbitovy jsou památkově chráněné a tam by památkáři asi něco výstřednějšího ani nepovolili. Vyšehrad je právě kulturní památka, takže tam je to hodně přísně sledované. Doteď ale moc nefugovalo, že by si správa hřbitovů něco diktovala. Teď se snažíme, aby ty hroby vyhovovaly v technických parametrech, aby se nestalo, že hrobník tam bude dělat výkop a může na něj něco spadnout; tudíž teď dopředu chceme znát rozměry a výšku a další parametry a celý vzhled. A v řádu pohřebiště, který je závazný pro nás i pro nájemce, je dokonce věta, že my máme právo to povolovat nebo nepovolovat s ohledem na architektonický ráz hřbitova. Což se právě nedělalo nikdy, protože se toho asi každý bál, něco někde nepovolit…
Pak tu můžete vidět hrobky, které sem třeba stylem, barvou, nebo hmotou nepasují. Aby Olšanský hřbitov neztratil svou tvář, tak si necháváme dělat od kunsthistorika regulativy. Je to vlastně podobné, jako když funguje nějaké město, které vydává stavební povolení a má jiné podmínky pro památkovou zónu nebo pro jinou zástavbu. Ale je to dost na fantazii a kreativitě toho kterého nájemce a já si naopak myslím, že je docela fajn, když občas vznikne něco osobitého, protože vlastně od války tak nějak zanikla ta autorská tvorba. Dřív bylo běžný, že náhrobky dělali sochaři a architekti…. Anebo to alespoň kamenosochaři, a dneska sou to de facto už prefabrikáty, které se dovezou často z Číny, Indie a Jižní Ameriky. Protože tam je materiál levnější. A je ho tam víc a jsou tam asi i pro lidi atraktivnější a zajímavější barvy. Jako třeba pistáciová nebo růžová.
A ti Číňani fungují. Já jsem si takhle našel na internetu jednu z těch společností a ta se rovnou specializuje na konkrétní země, takže tam rovnou byly záložky Čechy, Kanada, Slovensko. To bylo hrozně zajímavé, dívat se na ty jednotlivé země, protože to jednoznačně vypadalo tak, že oni si udělali průzkum o každé té zemi, co by tam jako uspělo. Slovensko mělo daleko víc náboženských motivů, u nás naopak bylo zase hodně urňáků. A oni to sem ty kameníci vozí pak ve velkém a tady to pak už jenom montujou. A není to nic moc nápaditého a originálního.
Jeden náš čtenář se ptá na trend bio rakví. Prý jsou údajně vyrobeny z materiálu, který se samovolně rozpadne, dřív, než u běžných výrobků.
Ano, jeden z trendů je i ekologie. U mladých lidí, kterým je jedno, jestli budou po smrti rozsypaní nebo co s nimi bude, často vítězí racio a oni se ptají, jaký způsob pohřbu je zodpovědnější k přírodě. Takže je možné najít diskuze o tom, jestli je ekologičtější pohřbení do země nebo zpopelnění.
A?
No ony jsou na to dokonce studie. Třeba kolik škodlivin vznikne z amalgámu, který máte v puse, při zpopelnění. A jestli to jsou schopny zachytit filtry v krematoriích. Ale pohřbení taky není úplně fajn, protože zabíráte místo.
No ale vždyť pěkně zetlejete.
To je pravda, no. Ono to evokuje kompostování, že jo? (smích)
A co je tedy lepší? Nechat se spálit, nebo pohřbít?
Já jsem slyšel různé názory a nakonec je snad lepší, když se necháte pohřbít, protože se měří i ta uhlíková stopa, kterou zanecháte, a ta je nižší při pohřbení. A myslím si, že nabírat na síle bude právě trend ekologie. Ve světě je to dost běžné, že se lidi nechávají pohřbívat v proutěných rakvích nebo v rakvích z ovčího rouna. Ale u nás je tahle nabídka zatím žádná nebo úplně minimální, bohužel. Zatím se dá získat ekologická urna (přináší urnu, která vypadá jako váza, ale má silný poklop a v něm cosi je). Je papírová a je zajímavá tím, že má tadyhle ve víku zásobník se substrátem a tam si můžetedát nějaké semínko stromu a to pak na vás vyroste.
Jasně, ale s tím popelem nejsou ty předpisy tak striktní, ne?
Nejsou, nejsou. A tohle je spíš o lákavém balení. Protože když si nějaký vsyp do jamky, na to si zasadíte strom, tak je to vlastně úplně to samé, jako by ten popel by v urně.
A je nějaký rozdíl mezi pohřbem starého nebo mladého člověka?
Starší to mají více konvenčně. Ale i mladí lidi se dostanou k pohřební službě, takže nemají až takový prostor pro to, být odlišní, protože pohřební služba nenabízí nic novýho nebo objevnýho. To jsou takový ty obrovský neosobní budovy krematorií, které vypadají jako nádraží, a tam jsou postupy, které si zaškrtáte u té pohřební služby, jako že hudba reprodukovaná, řečník najatý… Mladým lidem se to podle studií nelíbí a starším to přijde normální, protože už takových pár pohřbů absolvovali. Ale zase to, že se to těm mladým nelíbí, je vlastně takový příslib, že se situace bude nějak měnit.
Snažím se i o tyhle věci, inovace v rámci trendů – třeba projekt, který připravujeme na ďáblickým hřbitově, který je velmi moderně pojatý a je tam mnoho volné plochy a lesík. A my jsme se studentkama z Masarykovy univerzity, v rámci jejich studia, domluvili na realizaci projektu Lesa vzpomínek – dávat popel k jednotlivým stromům. Tedy žádné náhrobky, ale identifikace podle těch stromů a pravidla úplně jiná, než jaká jsou na běžných hřbitovech. To znamená, žádné kytky v celofánu, žádné náhrobky, přátelské jak vůči přírodě, tak vůči lidem. Vstřícný krok k těm, kteří hledají alternativu. Je to pojaté hodně environmentálně – lavičky tam jsou přírodní, ptačí budky tam jsou, můžete si rezervovat celý strom pro svou rodinu…
Viděla jsem, že na Slovensku byla nějaká soutěž pohřebních služeb, jako že kdo má nejhezčí pohřební obřad. Existují nějaké veletrhy a akce s tématikou pohřebnictví?
Ano, to existují, ale zase třeba víc na tom Slovensku než tady. Třeba v ČR se to jmenuje Sdružení pohřebnictví ČR a jde o formát takového cechu, ve kterém se sdružují firmy a instituce, které se zabývají tématikou pohřebnictví. My tam jsme taky. Je tam možnost získat znak kvality, má to za úkol kontrolovat kvalitu nabízených služeb, protože je zájem, aby si pak pozůstalí hledali rovnou mezi těmi, který ten znak mají a splňují nějaká kritéria a před získáním znaku kvality jsou prověřováni. Soutěže, to jsem nikdy neslyšel. Veletrhy jsou hodně na Slovensku a u nás byl veletrh kdysi v Brně a vim, že se měl loni nebo předloni opakovat, ale nepřihlásili se tam žádní vystavovatelé; zájem je taky v Čechách opravdu nižší.
SRNKY A BROUCI
Má někdo v náplni práce, že by mapoval, co tady všechno roste, kvete a žije? Protože tady je přece spousta ptáků a rostlinstva.
Já jsem byl překvapen, když mě před časem kontaktoval nějaký pán z entomologické společnosti. A prosil mě, jestli by tady mohl zůstat i po setmění, že tu prý vylézají z nějakých ztrouchnivělých pařezů stromů zvláštní velcí brouci. Takže ten zájem asi je, ale my se o tom dozvíme jen v ten moment, když chtějí bádat i po setmění. Jinak si tady bádají bez nás, ale je to tak – my jsme před časem pořídili fotopasti, a na snímcích jsou zajíci, bažanti, srnky a tak…
A co kriminalita, je to velký problém?
Je. Hřbitovy jsou zdroj barevných kovů, takže se z hrobů odnáší vše, co má nějakou hodnotu, ať už uměleckou, nebo jinou. A pak pochopitelně věci, které jsou daleko horší, jako třeba okrádání. Není to násilné přepadávání, spíš že si stařenky odloží kabelky a jdou pro vodu s konví a trvá 10 minut, než se vrátí – a kabelka tam už není.
ABY TO ŽILO
V severských státech si chodí lidé na hřbitovy s kafem v ruce, anebo si přímo na hřbitově dělají dýchánek. Jaký je váš pohled na tenhle styl a budete to podporovat?
Určitě. Myslím, že hřbitovy by se mohly více otevřít kultuře a nebo akcím, které se tady třeba už dějí, ale ne programově a moc se o nich neví. My tady třeba máme několikrát do roka bohoslužby pod širým nebem, když má někdo z osobností nějaké výročí, tak bývají pietní shromáždění… Když měl výročí Jan Kollár, tak přijeli lidé ze Slovenska, z nejrůznějších spolků a bylo tam takové shromáždění a z jeho sbírky Slávy dcera recitovala zpaměti nejstarší rodačka z jeho rodné obce.
A já si dokážu představit, že se ty hranice ještě posunou, že třeba i my tady budeme něco dělat. Takže teď zrovna máme novou spolupráci, jestli znáte Galerii Nashledanou z Jižních Čech – získali do užívání nepoužívanou obřadní síň na hřbitově, takovou jako spíš socialistickou stavbu, nic starýho, a tam pořádají různé výstavy a happeningy a různí umělci tam malují a pak mají vernisáže. A my se domluvili, že uděláme něco tady na starých Olšanech, a tam si myslim, že tam je to úplně v pořádku, protože tam bysme nikomu nevadili. Je tam taková jedna zeď, která by se dala krásně pomalovat a myslim, že by to tomu prostoru moc pomohlo, jak umělecky, tak finančně.
Pak máme Malostranský hřbitov na Smíchově, ten je pro veřejnost zavřený a pro pohřbívání už je to zavřený více jak 100 let. My jsme teď požádali evropskou unii o dotace na to, abychom tam právě mohli dělat takovéhle záležitosti. Starý Olšany ty dneska už taky neslouží tomu původnímu záměru, protože se tam nepohřbívá. A chodí tam i málo pozůstalých. Víc tam chodí maminky s kočárkama, lidi tam běhají a nebo se tam učí na lavičkách nebo si tam čtou. Proto bych to tam chtěl taky víc přizpůsobit veřejnosti. Zabezpečit ho, aby se tam lidi nebáli, dát tam více laviček, aby bylo kde sedět.
Děláme naučné stezky a komentované prohlídky po několika okruzích. A je tady i školka.
Jako pro zaměstnance?
No, ale ne pro naše. My spolupracujeme s hospicovou organizací Cesta domů a s panem ředitelem jsme se bavili o tom, že oni tady kousek mají pracoviště a že mají problém s tím, že hodně zaměstnankyň má děti, ale chtěly by do práce. A tak jsme jim poskytli takový malý domeček, co tady máme – a je tam pár dětí a je to jejich prostor. Ony tady chodí s paní vychovatelkou ven a kreslí si po chodnících a tak…. Druhotný efekt je ten, že pokud hřbitov ožije těmihle aktivitami, tak neožije těmi asociálními.
Tady je to hodně takový chcíplý a hodně o tom, že na hřbitov se jde tak 3x do roka… moc o tom nemluvit a nic moc tam nedělat.
Jeden popuzený čtenářský dotaz. „Na Olšanech na seznamu významných osobností jsem mezi kladnými hrdiny našel Gottwalda.“
My žádný takový seznam nemáme a ani v Adopci ho rozhodně napsaného nemáme. Já si myslím, že to budou takový ty weby pro cizince či turisty a ten Gottwald tam asi na seznamu je napsaný, jako že tady má hrob. Nikdo z nás ho nepovažuje za kladného hrdinu, spíš se chodí lidi dívat ze zvědavosti nebo si třeba i zanadávat.
Další dotaz od čtenáře: jaké jsou z vašeho pohledu nejkrásnější nebo nejcennější náhrobky?
No těch je hodně, no. Já mám rád funerální architekturu – ty sochy, ty hrobky a náhrobky. Řemeslně nejdokonalejší jsou asi na Vyšehradě v arkádách, různá sousoší, třeba od Suchardy nebo od Šalouna. Tady na Olšanech je to hrob Hrdličků, to bílé sousoší, kde klečí matka před synem, který odchází na vojnu a ona o tom měla sen… Syn odchází do války, nepadne v boji, ale zabije se, protože prohrál v kartách. Ale nejkrásnější náhrobek tady na Olšanech je na hlavní třídě, to je náhrobek sochaře Josefa Maudra, ten dělal Bílek.
Mně se líbí dost ty nové věci, z 20. století. Na Olšanech náhrobek primátora Šolce, ten dělal Pavel Janák. Je takový monumentální, má tvar šipky, která ukazuje nahoru a ještě u toho byla busta od Gutfreunda a tu teda někdo ukradl. A pak ještě jestli je tazatel fajnšmekr na tyhle věci, tak byl ještě prvorepublikový židovský architekt Zasche, ten tady má několik minimalistických náhrobků, které působí velmi monumentálně.
A na samý závěr – co doporučená literatura? Co by si mohl člověk načíst, když ho zajímají takovéhle věci?
Vycházejí pěkné knížky od pátera Miloše Szabo o Olšanských hřbitovech, spíš o osobnostech, které jsou zde pohřbené. On prošel naše i jiné archivy, identifikoval i hroby, které byly poničené a rozbořené a ani se nevědělo, čí jsou, a zjistil dost podrobné a hluboké informace, které ani na internetu nejsou k nalezení. To je hodně čtivá věc.
Dále se chystají ještě tři. Dvě by měly vyjít v tomto roce a na jedné se podílíme. Ta je o Malostranském hřbitově, nejucelenější publikace, která se bude věnovat hřbitovu po všech stránkách – historické, umělecké a po stránce těch pohřbených osobností – má vyjít na podzim. Pak se chystá knížka paní Jany Tischerové o všech pražských hřbitovech – ona je odbornice rávě na pražské hřbitovy. A do třetice kniha o hřbitově Malvazinky, o kterém se toho ještě moc nenapsalo – bude hodně širokospektrální a hezky graficky a výtvarně pojatá – knížka, kterou si lidi, doufám, budou dávat jako dárek.
♥
Paliativní medicína v ČR v roce 2013
Česká společnost paliativní medicíny, pod kterou odborně spadají domácí hospice, na svých stránkách informuje o krocích, které podniká k tomu, aby paliativní péče, kterou poskytují domácí hospice v ČR, byla hrazena pojišťovnami. Je to velmi tíživá situace nejen pro domácí hospice, které nemají tuto péči stran pojišťoven hrazenu, ale i pro umírající a jejich blízké, kteří celý život platí zdravotní pojišťění, ale v situaci, kdy tuto péči akutně potřebují, pak část nákladů na péči hradí. Věřme, že se časem tato situace dostane do „normálu“ a bude pojišťovnami placena.
Více informací naleznete ma tomto odkazu:
Paliativni_medicina_v_cr_v_roce_2013
♥
Jak je to u nás s paliativní péčí na legislativní úrovni?
Poslankyně Gabriela Pecková (TOP 09) v březnu interpelovala ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka ve věci paliativní péče. MZ dle jeho odpovědi na koncepci nepracuje, díky současnému právnímu prostředí však očekává rozvoj v oblasti domácí paliativy.
Vyplývá z něj, že informaci o tom, že jsme nevyléčitelně nemocní, se dozvíme zpravidla během desetiminutového rozhovoru v nemocničním pokoji za přítomnosti ostatních pacientů. Každý pátý z nás se potom pravdu o svém zdravotním stavu nedozví vůbec, údajně „pro naše dobro“. Ze studie také vyplývá, že 80 % lidí by si přálo dožít svůj život doma, mezi svými. Prakticky nikdo si nepřeje zemřít v nemocnici nebo v léčebně pro dlouhodobě nemocné, přesto je to právě těch 80 %, kteří nakonec v nějakém lůžkovém zařízení nebo ústavu zemřou.
Koncepci nahradila nová legislativa
Ministr Němeček v odpovědi na interpelaci poslankyni Peckové uvedl, že ministerstvo zdravotnictví obdrželo v dubnu 2011 k připomínkám návrh usnesení vlády ČR k materiálu „Strategie rozvoje paliativní péče v České republice na období 2011–2015“, který připravila Rada vlády pro lidská práva. Návrh usnesení uložil ministru zdravotnictví, aby ve spolupráci s ministrem práce a sociálních věcí a se zmocněnkyní vlády pro lidská práva vypracoval národní akční plán realizace této strategie.
„V průběhu roku 2011 však vláda neschválila výše uvedené usnesení, ale naopak díky rychlému legislativnímu procesu došlo ke schválení nových zdravotnických právních předpisů. Dle názoru ministerstva zdravotnictví tak byly odstraněny zásadní legislativní překážky v resortu a v současné době již neplatí, že neexistuje zákonná úprava pro poskytování paliativní péče,“ vysvětlil Svatopluk Němeček fakt, proč již resort dále národní akční plán realizace uvedené strategie nerozvíjel.
Ministr zdravotnictví dále připomněl, že zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, paliativní péči definuje jako zdravotní péči, jejímž účelem je zmírnění utrpení a zachování kvality života pacienta, který trpí nevyléčitelnou nemocí v pokročilém nebo konečném stadiu nebo chronickou bolestí, a že zákon také stanoví možnost vykonávat paliativní péči ve vlastním sociálním prostředí pacienta.
Kódy existují, ale kdo je využívá?
„Do vyhlášky, kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, byly od roku 2012 zařazeny dva nové výkony, jež umožňují realizovat lékařskou paliativní péči v domácím prostředí. Jde o výkony ‚První vyšetření a zavedení paliativní péče lékařem u pacienta v terminálním stavu v domácím prostředí‘ a ‚Vyšetření pacienta lékařem specialistou v oboru paliativní medicíny v domácím prostředí‘,“ podotkl ministr Němeček.
Jak ale před časem náš list informoval, poskytovatelé domácí paliativní péče, tj. domácí hospice, tyto výkony nasmlouvány pro své lékaře doposud nemají. Představa, že domácí paliativní péči pokryjí domácí ošetřovatelské služby typu home care či praktičtí lékaři, je také mylná. Jak před časem uvedl předseda České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP Ladislav Kabelka, „není v moci home care agentur a praktických lékařů, aby umírajícím pacientům tuto péči zajistili. Paliativu neposkytují a nemohou být k dispozici 24 hodin denně.“
Nový systém postakutní péče
Ministerstvo zdravotnictví přesto předpokládá, že toto nově vytvořené právní prostředí umožní rozvoj domácí paliativní péče, a jak ministr Svatopluk Němeček uvedl, připravuje nyní koncepci následné a dlouhodobé lůžkové péče, v jejímž rámci se chce věnovat také identifikaci přetrvávajících problémů v paliativní péči.
„Cílem koncepce je nový organizační systém koordinace postakutní péče s návazností na akutní lůžkovou a ambulantní péči. Předpokládaným efektem je zlepšení dostupnosti postakutní péče při stárnutí populace a postupná eliminace převisu poptávky po těchto službách,“ dodal a připomněl iniciativy resortu v podpoře vzdělávání lékařů v oboru paliativní medicíny a léčby bolesti i podporu MZ při vzniku 11 českých kamenných hospiců.
Autor: Shutterstock.com
♥
Tak šel čas…
30. května bude naše organizace slavit 5. leté výročí svého vzniku.
Připomeňte si spolu s námi, jak šel čas…
naše patronka sv. Zdislava
♥
Co je to láska?
Takhle vypadá láska…
* zamodřete si spodní odkaz a pravým tlačítkem na myšce zadejte „přejít na adresu…“
http://veeo.cz/625_co-je-to-laska/
♥
Lůžkový hospic umírajícím pomůže, když blízcí nemůžou…
17.4.2014
Léta se Taťána Janoušková snaží o otevření lůžkového hospicu v Libereckém kraji. Teď se jí sen plní.
První den příštího roku by se měl Liberecký kraj dočkat lůžkového hospice. Zařízení, které doprovází nevyléčitelně nemocné a umírající lidi, aby mohli bez bolesti, v klidu a ve smíření uzavřít svůj život. O jeho vznik se zasloužila i Taťána Janoušková, která o něj usiluje už několik let. „Právě kvůli tomu jsme založili v roce 2009 Hospicovou péči svaté Zdislavy. Ale protože jsme věděli, že lůžkový hospic je běh na dlouhou trať a něco jsme pro umírající dělat chtěli už v té době, začali jsme provozovat domácí hospicovou péči. A dnes jsem za to ráda. Protože většina lidí si přeje zemřít doma, ve své vlastní posteli. A i díky naší pomoci se to velké části nemocných a umírajících daří,“ říká.
Pojďme si na úvod říci, jak domácí hospicová péče vlastně funguje.
První krok dělají vždycky příbuzní nemocných a umírajících lidí. Musí se na nás obrátit s žádostí o pomoc. Kontakt většinou získají na internetu, sociálních odborech města nebo kraje a hlavně v nemocnici. Protože právě z nemocnice k nám míří většina klientů. Přepočítáno na procenta, je 95 procent všech onkologickými pacienty. Když k nám rodina přijde, mluvíme spolu a zjišťujeme, co ta rodina zvládne sama, co můžeme my, co si oni představují a snažíme se to nakombinovat tak, aby byla rodina co nejvíce spokojená. U každé je péče jiná. K jedné chodíme jednou týdně, do jiné dvakrát denně.
Základem je ale to, že se blízcí sami o nemocného starají.
Přesně tak. Někdo s ním musí být doma a pečovat o něj. My nemůžeme poskytovat služby umírajícímu, který je doma sám. To budeme potom schopni v chystaném lůžkovém hospici.
Ten vznikne v ulici U Sirotčince v Liberci v budově, která už stojí. Jak to vypadá s její přeměnou na hospic v této chvíli?
Vznikne v budově, ve které býval od roku 1899 sirotčinec a později kojenecký ústav, takže v budově s krásnou historií i energií. V poslední době byla zhruba šest let prázdná. K samotné rekonstrukci můžu říci, že dojde k velkým změnám. Zůstanou prakticky jen nosné zdi. Dohromady tam plánujeme 28 jednolůžkových místností. Kvůli hygienickým předpisům a také tomu, že je potřeba se tam s velkými postelemi dobře vytočit, bychom se do původního objektu nevešli a tak vznikne po obou stranách ještě přístavba. My tomu říkáme boční věže. No a kromě toho vznikne na zahradě za domem i do země zapuštěný stacionář.
Proč zapuštěný do země? Jinak to nešlo?
Je to kvůli nádherným původním oknům ve středu toho objektu. O ta jsme nechtěli přijít a dlouho jsme přemýšleli, jak to udělat, aby se nezastavěla. Nakonec jsme vymysleli, že celý stacionář zapustíme do země a když z něj budeme chtít vyjet ven na zahradu, bude k tomu sloužit boční výstup ve sníženém terénu. A vlastně se přes něj bude ven vyjíždět vždycky.
Byla pro vás ta možnost průjezdu na zahradu hodně důležitá?
Poměrně dost. Chceme umožnit vyjet ven klientům, kteří ještě mají zájem třeba na zpívání dětí nebo tvoření, nebo na zahradu. Protože oni chtějí vnímat něco krásného. A zahrada by měla být jako u ostatních lůžkových hospiců upravená, s jezírkem nebo papoušky v klecích.
Kolik lidí se bude o klienty v lůžkovém hospici starat?
Budeme tam mít 12 zdravotních sester, 15 ošetřovatelů či pečovatelů, lékaře, sociálního pracovníka a na menší úvazek psychologa a duchovního. Další člověk se bude starat o půjčovnu pomůcek, kterou provozujeme už teď a která je nezbytná.
Jak budete nové lidi do hospice hledat? A jaké vlastně potřebujete?
Už teď se nám sami hlásí. S některými zájemci jsme měli první schůzku, teď nás čeká další. Hlavním kritériem při výběru bude potřebná kvalifikace. Všeobecné sestry nebo základní kurz pracovníka v sociálních službách. Pak také budeme zjišťovat, proč tu práci chtějí dělat. Jinými slovy jestli tu službu mají v srdci. Jestli jsou připravení, že vedle nich bude někdo umírat. Na to, že takovému člověku musí dodávat sílu. Tu práci nejde dělat jen jako zaměstnání, musí ji spíše brát jako poslání.
Co takové zájemce o práci v hospici čeká v nejbližší době?
Pokud se ukáží jako vhodní, budeme je posílat na stáže do lůžkových hospiců, které nám přislíbily pomoc. Tam se odborně zaškolí. Například na Ústecku v Litoměřicích. A také se s nimi budeme potkávat, předávat jim naše zkušenosti a naopak povídat si s nimi o jejich zkušenosti a motivaci.
Pro vás bude otevření lůžkového hospice splněným snem. Na jeho vznik jsou peníze i díky dotaci z Evropské unie. Jak je ale zajištěné financování provozu?
Zhruba 60 procent nákladů, které představují asi dva miliony měsíčně, by mělo pocházet od zdravotních pojišťoven a příspěvku na péči. Desetina potom od Ministerstva práce a sociálních věcí, další částí budou platby klientů z jejich příjmů nebo důchodů a nakonec příspěvky od jednotlivých dárců. Chceme se také dohodnout s krajem, zda by ročně nepřispíval nějakou částkou a v posledních třech měsících se vydávám i na jednání do větších obcí kraje.
Jaký tam máte úspěch?
Sama jsem tím mile překvapená, ale poměrně velký. Byla jsem už asi ve dvaceti a zatím nás nikde neodmítli. Všude nějakou pravidelnou finanční pomoc přislíbili.
Vy jste jezdila zkoumat fungování hospiců i za hranice, třeba do Anglie. Jaká je péče o umírající tam?
Velmi propracovaná. Tam má malý lůžkový hospic každé malé město a k tomu tam existuje rozsáhlá síť domácího hospice. A fungují tam s velkým zapojením dárců a dobrovolníků.
Je to model, který byste ideálně chtěla vidět i u nás?
Tam je to jiné. U nás bych byla ráda, kdyby se podařilo nastavit systém financování provozu hospice. I když i peníze od dárců mají smysl. Je dojemné, když k nám přijde babička se stokorunou, že si jde trochu pojistit cestu nahoru. Setkání s dárci má své kouzlo. Ale zpět. Jakmile si podaří financování zajistit, pak si myslím, že postačí na kraj jeden lůžkový hospic. Ale určitě bych byla pro to, aby se rozšířila síť domácí hospicové péče. Protože my zajíždíme 30 kilometrů od Liberce a třeba do České Lípy nebo Vrchlabí už se nedostaneme. Přitom i tam by domácí hospic být měl.
TAŤÁNA JANOUŠKOVÁ
– narodila se 1. 6. 1962 v Jablonci nad Nisou
– původně vystudovala technickou kybernetiku na ČVUT v Praze, pak se živila jako ekonomka
– tématu umírání se začala věnovat po osobní zkušenosti. Má za sebou onkologickou diagnózu a smrt matky v předčasném věku
– v roce 2009 založila Hospicovou péči svaté Zdislavy, ve které zastává roli ředitelky, stejnou dobu usiluje i o otevření kamenného
hospice
V týdnu dorazila pro budoucí hospic lůžka
První vybavení pro kamenný hospic už má v Liberci k dispozici organizace Hospicová péče svaté Zdislavy. Právě ta má nový lůžkový hospic v Liberci zajišťovat. Z kraje týdne pro něj získala všech 28 speciálních lůžek.
Přivezl je kamion
Lůžka jsou prvním vybavením zatím neexistujícího hospice a zakoupena mohla být jen díky pěti nadacím. „Jejich pořizovací cena je milion a 750 tisíc korun. Už je máme dobře uskladněné v Liberci, zkraje týdne dorazila kamionem,“ usmívá se ředitelka Hospicové péče sv. Zdislavy Taťána Janoušková. Jednou z nadací, která na pořízení lůžek přispěla, byl i Nadační fond umění doprovázet. „My jsme darovali 105 tisíc korun, tedy prostředky na tři polohovací lůžka s matrací proti proleženinám a stolečkem, který lze využít při jídle,“ řekla za Nadační fond Hana Haráková (na snímku).
Termíny hoří
Přestože v současné době už Hospicová péče pracuje na shánění peněz na vybavení lůžkového hospicu a hledá i budoucí zaměstnance, termíny pro jeho vznik začínají hořet. Hospic by se totiž měl otevřít už prvního ledna příštího roku. „Vznikne přestavbou bývalého dětského domova v ulici U Sirotčince, ke kterému budou přistavěny z každé straně jakési věže. V současné době se vybírá firma, která přestavbu provede,“ říká Janoušková.
Jenže je duben a podle náměstkyně hejtmana Zuzany Kocumové bude vybírání nejvhodnější nabídky trvat ještě zhruba dva až tři týdny. „Od začátku víme, že projekt je velmi časově napnutý. Ale věříme, že se vše stihne. I firmy, které se hlásily do soutěže vědí, že práce musí probíhat bez větších komplikací,“ podotýká. V případě, že by se termín nestihl, hrozilo by totiž vracení evropské dotace. Ta přitom není malá. U akce za více než 144 milionů korun dělá 85 procent. Podle krajských radních ale výběrové řízení konečnou cenu ale ještě srazí.
Přijde o dotaci?
Podle mluvčí ROP Severovýchod Silvie Šprýňarové by taková situace neměla nastat. „Projekt výstavby hospice v Liberci je v tuto chvíli před podpisem smlouvy o poskytnutí dotace. Pokud by i přesto došlo ke zdržení a příjemce dotace by nestihl začít s výstavbou do stanoveného data, má možnost požádat Výbor Regionální rady o jeho prodloužení. Obecně platí, že příjemce musí stihnout vyčerpat finance do konce výzvy. V tomto případě do 30. června příštího roku,“ uvedla mluvčí.
Liberecký kraj je přitom spolu s Karlovarským poslední, který lůžkový hospic zatím nemá.
Přispět na hospic může každý
Podpořit hospicovou péči v Libereckém kraji může každý, komu přijde takováto pomoc nevyléčitelně nemocným nebo umírajícím lidem smysluplná. Možností je například veřejná sbírka nazvaná „Dnes ty, zítra já…“ s podtitulem: „HOSPIC SOBĚ“. Peníze můžete posílat buď na bankovní účet, jehož číslo je 717 378 4001/5500, a který je zřízený výhradně pro tento účel, nebo je vhazovat do dvou pokladniček. Jsou putovní a v současné době je najdete ve vstupní hale Libereckého kraje a v budově Nového magistrátu Města Liberce. Pokud máte zájem o umístění pokladničky ve své firmě, v obchodě nebo třeba na svém městském úřadu, je možné se domluvit na telefonním čísle 734 435 302. Vybrané peníze budou použity na vybavení lůžkového hospice, pomůcek, zařízení a zdravotnického materiálu potřebného k poskytování hospicové paliativní péče.
TAŤÁNA JANOUŠKOVÁ Autor: Deník/Martina Petrášková
♥
Umírání v Česku zblízka – pomůže stát neziskovkám?
Péči o umírající v Ćesku se věnují výhradně neziskové organizace. Přihlásí se stát k zodpovědnosti pomoci neziskovkám?
Osmdesát procent lidí v Česku chce umřít doma, být do poslední chvíle ve svém, se svou rodinou. V drtivě většině případů ale naše životy končí v nemocničních pokojích a v LDN. Proč nemáme téměř na výběr? A proč jsou na tom v Evropě o poznání lépe?
Milí příznivci hospicové péče, najděte si chvilku a podívejte se na pořad ČT. Do vyhledávače zadejte text: „Umírání v Česku zblízka“ a první odkaz si pusťte. Pokud navštěvujete facebook, můžete si pořad přehrát zde, jsme tam také.
- Rajhard – Péče o vážně nemocné a umírající lidi v České republice stále zůstává na okraji systému veřejného zdravotnictví. Přestože zařízení, která nevyléčitelně nemocným poskytují nezbytné a dostatečně kvalitní služby, pomalu přibývá, nejde o zásluhu státu. Zdravotním pojišťovnám pak odborníci vyčítají nedostatek ochoty, který využívá nejasně stanovených pravidel v oblasti paliativní péče. Problematice se věnoval 26.3. speciál na ČT24 Umírání v Česku zblízka.
♥
Jak žít se strachem ze smrti
Není jednoduché žít se strachem. Dokáže nás trápit, ubíjet, nervovat, vysávat. A je v podstatě jedno, z čeho pramení. Zřejmě nejhorší stavy ale prožívají lidé, kteří onemocněli nevyléčitelnou chorobou. Ti se potýkají se strachem ze smrti. A na rozdíl od mnoha jiných strachů může být ten jejich reálný.
Psycholožka Laura Janáčková se už léta stará o nemocné, kteří bojují s rakovinou. Pomáhá jim i jejich blízkým vyrovnat se s těžkou nemocí. A se strachem, který ji provází.
„Ve své ordinaci se setkávám s vážně nemocnými lidmi, kteří bojují o svůj život. Nemoc je většinou zasáhne v plném proudu života a oni se kromě ní musí také vypořádat se strachem. Strachem z bolesti, utrpení, ztráty lidské důstojnosti, strachem ze samoty, opuštění a konečně i se strachem ze smrti,“ řekla Novinkám.
Dodala, že „přestože se člověk někdy snaží nemyslet na nic, co by ho mohlo jen trochu přiblížit k tomu pocitu, kdy se všechno v něm jakoby stáhne, má pocit knedlíku v krku a stálého napětí, strach se pomalu vkrádá do jeho mysli, neboť úplně zapomenout na něj nemůže. Jsou chvíle, kdy je člověk ponechán sám sobě a ve svém nitru má vždy strach do určité míry přítomný. Jeho prostřednictvím se lidský organismus připravuje na situace, které by mohly přijít, hledá odpovědi na otázky, které je nutné zodpovědět.“
Podle Laury Janáčkové pomoc v boji se strachem nespočívá v jeho bagatelizování ani v pokusu o to, se sám přesvědčit, že je zbytečný či neexistuje. Naopak je třeba se naučit se svým strachem komunikovat, dostat ho pod racionální kontrolu a hlavně přijmout ho jako svou přirozenou součást.
Před strachem se neschovávat
Co pomáhá těžce nemocným lidem v boji se strachem? Je to snaha o jeho potlačení, ignorace, či naopak jeho přiznání? „Onkologickým pacientům často pomáhá, když před svými strachy přestanou utíkat, zmapují své pocity a označí to, co je trápí. V momentě, kdy svému strachu dají jméno – tzn. vysloví, že mají strach např. ze smrti, přichází první úleva,“ vysvětlila psycholožka. Podle ní je to důležité, protože v tom okamžiku nemocní vědí, proti čemu stojí a s čím bojují.
„Nenalhávají si, ani se neskrývají za pocity a nevyslovenými obavami. Pak přichází komunikace, vysvětlování, ozřejmování a spoutávání svého strachu pod vlastní kontrolu. Přichází hledání cest ke spolužití, cest, na jejichž začátku je strach obrovský a v jejichž průběhu ztrácí na intenzitě a své velikosti. Na své cestě ke zdolávání strachu člověk potřebuje jiného člověka, který mu nabídne své porozumění, svou blízkost a lásku ve smyslu laskavosti,“ řekla.
Ač si strach přiznáme a učíme se s ním žít, je vůbec možné si na něj zvyknout? „Nevím, zda se na mnoho tváří strachu spojeného s vážnou nemocí dá prostě zvyknout, ale vím, že nemocnému nezbývá než se s ním naučit žít,“ vysvětlila Laura Janáčková. A upozornila, že nejdůležitější je, aby lidé o svém strachu mluvili.
„Prostřednictvím slov totiž mohou ovlivňovat jeho intenzitu a sílu. Nebojte se tedy mluvit se svými nejbližšími, neboť i oni mají strach, strach o vás. A když budete mít pocit, že strach naplňuje vaši duši, vyhledejte odbornou pomoc, pro začátek třeba psychologa.“
Je dobré si uvědomit, že v boji s těžkou nemocí a v boji se strachem s tím souvisejícím hraje zásadní roli zázemí. „Lidé v životě každého člověka hrají jednu z nejdůležitějších rolí, jejich empatie a láska nám pomáhá žít, bojovat s nemocí i se strachem,“ uvedla psycholožka.
Autor: Andrea Zunová, Novinky.cz
♥
Neziskovky si zaslouží naši pozornost
Včera odstartovala v Liberci akce Týdny pro neziskový sektor. Představí organizace, které formují občanskou společnost a pomáhají jí…
Přes třicet neziskových organizací z celého kraje se rozhodlo využít výzvy a zúčastnit se společné realizace kampaně „Týdny pro neziskový sektor,“ která včera odstartovala v Krajské vědecké knihovně v Liberci. Cílem je představit organizace a jejich aktivity, které přispívají k bohatšímu a leckdy i lepšímu životu náš všech, tedy občanské společnosti.
Neziskový sektor podporu potřebuje
Podle Květy Morávkové, předsedkyně Asociace nestátních neziskových organizací Libereckého kraje (ANNOLK), která kampaň organizuje, je jedním z dalších důvodů k pořádání podobné akce posilování partnerství mezi jednotlivými společenskými sektory: veřejným, podnikatelským a neziskovým.
ANNOLK se dlouhodobě snaží zprostředkovávat komunikaci mezi jednotlivými organizacemi a krajem, který v rámci dotačních programů poskytuje peníze na jejich fungování. Nestátní neziskové organizace, v zahraničí známé pod zkratkou NGO, jsou jak už vyplývá z jejich názvu nezávislé na státu a jejich iniciativa většinou vychází z reálných potřeb společnosti nebo vlastních zkušeností lidí, kteří je zakládají.
Nezávislost je ovšem vykoupena nutností shánět finance na vlastní provoz a aktivity formou grantů nebo příspěvků ze soukromého či podnikatelského sektoru.
Právě k tomu slouží i akce Týdny pro neziskový sektor, má upozornit na nezastupitelnou činnost neziskovek a potřebu je podporovat. Protože upřímně řečeno existuje spousta oblastí v životě jednotlivce nebo rodiny, kdy se zkrátka na pomoc státu nelze spolehnout.
Jednou z osvícených institucí, která činnost neziskového sektoru podporuje je i Evropská unie, z jejíchž fondů je mnoho z neziskových organizací financováno. Letošní rok vyhlásila unie „Evropským rokem slaďování pracovního a rodinného života.“ Toto téma rezonuje i v prezentaci krajských neziskovek. Kromě představení jednotlivých organizací se rozhodla asociace připravit i výstavu s názvem Sladění pracovního a rodinného života ve světě neziskovek, jejíž vernisáž proběhla včera v prostorách knihovny.
Kdo všechno pracuje, aby byl náš život lepší?
V knihovně se představí přes třicet neziskových organizací z kraje, když ale sečteme opravdu všechny jednotlivé subjekty, bude jich přes 45. Podle slov pořadatelky Květy Morávkové fungují některé z nich na čistě dobrovolnické bázi, to znamená, že lidé nedostávají za svou práci žádný plat.
Některé z organizací zase pracují v klasickém zaměstnaneckém vztahu a z příspěvků platí mzdu zaměstnancům.
Aktivity a služby neziskového sektoru mají obrovský rozsah a jejich rozmanitost je velmi široká.
Přes hospicovou péči, pomoc s hlídáním dětí a návratu zpátky do práce z mateřské dovolené, přes chráněné dílny, organizace poskytující pomoc lidem se speciálními potřebami nebo psychickou podporou pro lidi pečující o ně, až k ekologickým organizacím a subjektům poskytujícím pomoc sociálně vyloučeným dětem.
Pokud máte s neziskovkami vlastní zkušenosti, přijďte pochválit nebo si postěžovat do liberecké knihovny. Pokud potřebujete pomoc a státní aparát nedokáže reagovat, zkuste to s neziskovkou. Podpory není nikdy dost.
—
NAPLÁNOVANÉ AKCE
4. 2. 2014 v 16:30 hod. Vernisáž výstavy „Sladění práce a rodinného života ve světě neziskovek“ Krajská vědecká knihovna v Liberci 5. 2. 2014 v 17:00 hod. Tři příběhy jako inspirace: Práce a rodina v neziskovkách s diskusí pro zájemce o kreativní práci a hledání nové náplně života i svého poslání
17. 3. 2014 v 16:00 hod. Dernisáž výstavy NNO – v Krajské vědecké knihovně v Liberci 19. 3. mezi 10 a 16 hod. Krajská konference NNO – krajský úřad, multimediální sál, 3. patro, (prezentace práce ANNOLK a jednotlivých organizací, jejich aktivit, aktuální nabídky akcí, projektů)
Petr Vodseďálek
Liberecký deník
Domácí péče v Česku je levnější než v ústavu
Odborná péče o umírající u nich doma je několikanásobně levnější a pro nemocné příjemnější než dožití v nemocnici, mobilní hospici ale nestačí pokrýt poptávku. Fungují hlavně ze sponzorských darů, zejména v malých městech je dostupnost takových služeb prakticky nulová, řekl ředitel pražského hospice Cesta domů Marek Uhlíř. Podle nedávno zveřejněného průzkumu STEM/MARK si přitom naprostá většina lidí přeje dožít doma místo v ústavu.
„Náš náklad na péči na den je zhruba 1900 korun, což může znít, že je velmi vysoká částka, ve skutečnosti náklad na standardní lůžko v nemocnici je kolem 3000, 3500 korun. Pokud by ten člověk byl na lůžku intenzivní péče, tak to bude něco mezi 15.000 a 40.000 korun. Takže pořád domácí hospitalizace je nejjednodušším a zároveň nejlevnějším způsobem, jak se postarat o lidi na konci života,“ uvedl Uhlíř.
Odlehčující práce
Umírajícím a jejich rodinám poskytují nepřetržitě dostupnou péči lékaře, zdravotní sestry, ale také psychologa či sociálního pracovníka, kteří do rodiny dojíždí, když je potřeba. Kromě podávání tišících léků nabízejí rodinám také třeba řešení záležitostí s úřady nebo takzvanou odlehčující péči, když se krátce nemůže o umírajícího postarat někdo z rodiny. Péče je přitom téměř celá hrazena ze sponzorských darů, pacient platí za den 200 korun.
„Není to, tak jak si občas lidé myslí, pasivní čekání na smrt, je to aktivní přístup k léčbě toho člověka, i když víme, že výstupem té léčby nebude uzdravení toho člověka. Výstupem léčby je to, aby ten člověk mohl ty poslední své týdny nebo měsíce nebo dny dožít tak, jak si představuje, bez bolesti, přitom bez zastřeného vědomí, s respektováním jeho přání, jeho důstojnosti,“ vysvětlil Uhlíř. Přesun umírajícího z nemocnice, domova seniorů či léčebny dlouhodobě nemocných do domácího prostředí má prý obrovský vliv na jeho psychiku, klient během pár dní doslova rozkvete.
Nestačí pokrýt zájem klientů
Uhlíř ale dodal, že v Česku je zařízení poskytujících domácí paliativní péči asi jen 14 a nestačí pokrýt zájem klientů a jejich rodin.
V České republice ročně zemře 105.000 lidí, z toho 60 procent v nemocnici a devět procent v nemocnici dlouhodobé péče. Přitom v prosinci zveřejněný průzkum STEM/MARK mezi 1147 lidmi ukázal, že doma by chtělo umřít 78 procent lidí.
V Česku potřebuje paliativní péči ročně až 70.000 lidí. V systému zdravotní a sociální péče zatím nejsou podmínky, aby byla všem dostupná.
♥
Na zamyšlení: „Dopis matky pro dceru“
♥
Češi chtějí umírat doma, povede se to však jen dvěma z deseti
V Česku zemře ročně přes sto tisíc lidí. Drtivá většina z nich, přes 90 procent, chce podle průzkumu občanského sdružení Život 90 dožít doma, uprostřed svých blízkých. Povede se to ale jen pětině z nich.
Seniorů, tedy osob starších šedesáti let, bylo z celkového počtu zemřelých 93 736, tedy téměř 87 procent. Právě většina z nich zemře v nemocnicích, léčebnách dlouhodobě nemocných či domovech důchodců.
Podle Života 90 k tomu přispívá i to, že v léčebnách dlouhodobě nemocných a obdobných zařízeních, kde v současné době žije kolem 40 000 seniorů, by třetina z nich být nemusela. Navíc pobyt v obdobných zařízeních, mimo domov, i když senioři dostávají dobrou péči, je pro staré lidi často traumatizující.
Úmrtí blízkých svěřujeme jiným
Není to dáno tím, že bychom necitelně odsouvali staré rodiče a prarodiče do ústavů. O své odcházející příbuzné se podle průzkumu společnosti STEM/MARK odmítá starat jen asi osmina Čechů. Buď proto, že by to psychicky nezvládla, nebo z finančních důvodů či že by na to byla sama.
Podle odborníků zde sehrává roli i to, že ze smrti se stala technická záležitost, kterou je lepší svěřit do rukou expertů, tedy ústavů, sociálních zařízení, léčeben dlouhodobě nemocných.
Navíc o smrti se bavíme až tehdy, když taková situace nastane. Pak jsme bezradní, shodují se experti.
Podle Života 90 svoji roli sehrává i nízká informovanost o možnostech alternativních služeb pro velmi staré a umírající seniory v domácím prostředí.
O smrti mlčíme
Nevyhnutelný odchod ze života blízkých osob, který čeká dříve či později každého z nás, většinu lidi vykolejí. Přispívá k tomu i to, že o smrti a umírání se v Česku prostě nebavíme.
Podle průzkumu STEM/MARK o smrti je těžké hovořit pro dvě pětiny občanů. Třetina z nás se na toto téma nebaví vůbec. Současně si tři čtvrtiny dotázaných uvědomují, že o tomto tématu se nebavíme dostatečně.
Tabu je to i proto, uvádí analýza, že lidé nemají s umíráním blízkých přímou zkušenost, obávají se problémů, potíží, neznámého (66 procent dotázaných). Češi se navíc podle STEM/MARK obávají především ztráty důstojnosti, bolesti, odloučení od blízkých.
| Zemřelí podle místa úmrtí (v roce 2012) | ||
| místo úmrtí | počet | podíl (v %) |
| doma | 22 676 | 21,0 |
| v nemocnici | 63 078 | 58,3 |
| v léčebném ústavu | 10 013 | 9,2 |
| na veřejném místě | 2160 | 2,0 |
| při převozu | 517 | 0,5 |
| v sociálním zařízení | 6900 | 6,4 |
| ostatní | 2845 | 2,6 |
| Celkem | 108 189 | 100,0 |
| Zdroj: Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR | ||
Ke změně by podle expertů přispělo, kdybychom se již od mládí (zhruba od věku 10 až 14 let) o nevyhnutelném konci života citlivě a s ohledem na věk bavili i s dětmi. Děti by viděly, že rodina umí držet pohromadě v dobách dobrých, těžkých ale i smutných.
Pomáhají mobilní hospice
V současné době existuje řada forem pomoci, které umožní pečovat o staré a nemocné lidi doma, v domácím prostředí, aniž by to znamenalo pro rodinu nesnesitelnou zátěž. Pomáhají tzv. mobilní hospice, řada organizací nabízí docházku zdravotníků a lékařů domů.
Seniory, kteří bydlí sami, může mimo jiné hlídat chytrý čip, který monitoruje pohyb a pozná, když starý člověk například upadne a nemůže se dál pohnout. Neměl by to být ani problém finanční. Nyní pobírá přes sto tisíc lidí starších 80 let, o které se stará jiná osoba, příspěvek od státu.
Zdroj: Jiří Vavroň, Právo
♥
O slovech a Pandořině skříňce
Zveřejněno s laskavým svolením p.Kümmelové.
„ Nikdy bych nevěřila, že i umírání
milovaného člověka může být tak
krásné. Ale je to tak,” tvrdí pozůstalá…
Citát lékařky Marie Svatošové, která je považována za zakladatelku hospicového hnutí v České republice říká, že „Hospic je umění doprovázet.”
Co se za těmito slovy ale doopravdy skrývá, si člověk nejlépe dokáže představit až ve chvíli, kdy jejich smysl opravdu pochopí, což je koneckonců úděl všech slov. A s pomocí slov je také člověk schopen podělit se s dalšími lidmi, byť vždy jen částečně, o svůj vlastní zážitek. Možná z toho důvodu mě před nedávnem kontaktovala Magda Kümmelová z Třebína u Dubného s tím, že by se ráda se čtenáři Deníku podělila o svůj příběh, v němž se rozloučila se svojí maminkou. Ta zemřela v prachatickém hospici.
Pokud možno doma
„Nevyléčitelná nemoc byla mamince diagnostikována již před více než dvěma lety. A téměř dva roky ji také víceméně v ničem neomezovala. Až když nemoc postoupila, bylo jasné, že maminka bude potřebovat zvýšenou péči. A protože měla moc ráda svůj byt, byla jsem přesvědčená o tom, že bude v mých silách starat se o ni až do konce jejího života v prostředí, které jí bylo nejbližší,” začínala své vyprávění Magda Kümmelová. Tento záměr se však po nějaké době začal jevit jako nesplnitelný.
„V té době nemoc maminky postoupila do té míry, že jsem si uvědomila, že mé dvě ruce na takovou péči přes veškerou snahu zkrátka nestačí. Začaly jsme tedy přemýšlet o nějakém jiném řešení, přičemž maminka sama začala uvažovat o umístění do léčebny dlouhodobě nemocných. Proto jsem se vydala za její praktickou lékařkou a doufala jsem, že nám v nelehké situaci poradí,” vzpomínala pozůstalá s tím, že praktická lékařka jí brzy vyvedla z omylu.
Hledání cesty
„V podstatě mi řekla, že máme dvě možnosti. Buď pečovatelskou službu, kam ale maminku vzhledem k pokročilosti stádia nemoci nebudou chtít vzít, a nebo léčebnu dlouhodobě nemocných. Řekla mi ale, že když na LDNku pošle žádost, maminka se přijetí ani nemusí dožít…V tu chvíli přitom nešlo o dny, ale spíše o hodiny, které nám zbývaly. Velmi mě proto jednání praktické lékařky, která nám nedokázala poradit, zasáhlo,” vysvětlovala Magda Kümmelová.
Strach z hospice
„Proto jsem se rozhodla navštívit onkologii a doufala jsem, že mi tamní lékařka poskytne doporučení, aby na LDNku maminku mohli přijmout rychleji. Lékařka na onkologii mě naopak překvapila svou ochotou. A již v druhé větě zmínila možnost hospitalizace mé maminky v hospici, což byla možnost, kterou jsem do té doby vůbec nezvažovala,” upozorňovala pozůstalá a vysvětlovala dále, že v prachatickém hospici již předtím v rámci svého zaměstnání na návštěvě byla, předpokládala ale, že bude plně obsazen. Přesto se po domluvě s lékařkou z onkologie odhodlala k tomu, aby do hospice zatelefonovala.
„Byl pátek odpoledne a dozvěděla jsem se, že v hospici jsou asi čtyři volná místa. Trvalo jen několik okamžiků, než mi z hospice zavolali, že maminku přijímají, přičemž jsme se dohodli, že tam bude převezena v pondělí. Jenže už o víkendu nastaly u maminky takové komplikace, že musela být za asistence hasičů převezena na internu, a to z osmého patra panelového domu ve chvíli, kdy právě nejezdil výtah. Byl to nepříjemný zážitek, musím ale říci, že záchranná služba zafungovala skvěle a moc nám pomohla,” pokračovala dále Magda Kümmelová.
Její maminka byla další týden hospitalizována na interně. „Chápu, že komfort v nemocnici a hospici se nemůže srovnávat, stejně jako přístup ošetřovatelského personálu. Ale i na interně se o maminku starali krásně a musím jim poděkovat. Bála jsem se, že nám hospitalizace na interně situaci zkomplikuje, ale skvěle zafungovala i spolupráce obou zařízení při převozu maminky, která se tak do hospice dostala o týden později,” vzpomínala dále pozůstalá.
Tak se tedy její maminka konečně ocitla v hospici, což se bez obav její dcery neobešlo, protože podle jejích slov každý, kdo jde do hospice poprvé, nějaký strach asi má..
Doprovázení
„Jenže musím jedním dechem dodat, že ze mne všechen ten strach spadl už na recepci, když jsem vzápětí za maminkou přijela. Slečna z recepce mě vzala za ruku a odvedla do pokoje, kde u maminky byly hned čtyři sestry. Hned od začátku to na mě všechno působilo moc mile, včetně dotazníku, který jsem za maminku vyplňovala. Bylo z něho jasně patrné, že péče je tady pro člověka připravena přesně na míru, navíc všechen personál je tak laskavý a milý, že se zdá, jako by to byl spíše vztah přátel, než pacienta a ošetřujícího,” popisovala své první dojmy z hospice Magda Kümmelová, která se hned rozhodla, že bude maminku v hospici doprovázet. Využila tedy možnosti lůžka pro doprovázejícího příbuzného, které má každý zájemce v hospici k dispozici.
Život v hospici
„Mamince bylo jednaosmdesát let. Všichni jsme věděli, že brzy zemře a bylo pro nás samozřejmě velmi těžké se s tím smířit. Ale tady byl důležitý ten pocit, že je maminka na dobrém místě a že je o ní postaráno opravdu nejlépe, jak je to v dané chvíli jen možné,” vysvětlovala pozůstalá.
„Asi po půlhodině jsem přišla k mamince na pokoj a viděla jsem, jak pookřála. Nadšeně mi vyprávěla, že za ní byla nějaká sestřička, která jí hrála na kytaru a zpívala jí. Úplně mě to zaskočilo, že je tam takovou chvíli, a už se jí dostává takové péče. Jenže to jsem ještě netušila, že to tak bude pokračovat celý měsíc,” vzpomínala s úsměvem Magda Kümmelová, která dnes s odstupem času tvrdí, že ten měsíc, který s maminkou v hospici prožila, byl pro ni osobně tím nejkrásnějším měsícem v životě.
Odcházení v hospici
„Oni se na mě všichni známí koukají jako na blázna, když jim to takhle vyprávím a uvědomuji si, že jsem byla vlastně šťastná. Bylo to zkrátka něco úplně jiného, než jsem čekala. Chápu, že spousta lidí tohle nedokáže pochopit, ale já bych si to také nedokázala představit, protože o tom nikdo nemluví a nikdo tak vlastně neví, co ho čeká. Jenže když tam ty sestřičky stály vedle maminky a zpívaly jí, viděla jsem, že vlastně na svoji nemoc zapomněla. Ten poslední týden byl opravdu neskutečný. Nemohu zapomenout ani na to, jak sestry i ošetřovatelky nepečovaly jen o maminku, ale i mne samotnou připravovaly na všechno, co může přijít. V takových chvílích člověka moc potěší i to, když ho někdo vezme za ruku, obejme ho, a to je v hospici úplně samozřejmá věc. Přitom by se zdálo, že na tom nezáleží, ale pocit této blízkosti a láskyplného porozumění je pro doprovázejícího člověka neuvěřitelně důležitý. I proto jsem byla ráda, že i v posledních chvílích života mojí maminky byly sestřičky celou dobu s námi, navíc ty, s nimiž jsem se za dobu pobytu nejvíce sblížila. Věděla jsem, že maminka už odchází, ale byla jsem až neuvěřitelně klidná a šťastná, protože byl vedle mne někdo, kdo mne i maminku dokázal podepřít. A od sester jsem věděla i to, že ta chvíle více bolí člověka, který přihlíží, než samotného umírajícího. A já musím říci, že ty poslední chvíle maminčina života byly opravdu nádherné,” vzpomínala pozůstalá s tím, že sestry, které při odcházení její maminku doprovázely, dokonce protáhly svoji noční službu.
Krásné loučení
„Na chvíli odešly, takže jsem ještě mohla s maminkou chvíli být a ležet vedle ní na polštáři -byla to také neuvěřitelně krásná chvíle, která ve mně zanechala neuvěřitelný prožitek. Potom se sestry vrátily s tím, že by maminku chtěly obléci, a já jsem byla moc šťastná, že to udělají právě ty, ke kterým jsme měly s maminkou tak blízko. Měly přitom být už dávno doma u svých rodin, jejich služba už dávno skončila. A tak jsem viděla, jak se k ní chovaly i po smrti, jako k miminku, jako by nebyla mrtvá, bylo to nádherné. Noc, kdy maminka zemřela, byla pro mne, a myslím, že i pro ni, tou nejkrásnější nocí, jakou jsme kdy spolu prožily. Nikdy bych nevěřila, že i umírání milovaného člověka může být tak krásné…,” uzavřela své vyprávění Magda Kümmelová, která se ale ještě chtěla pozastavit nad některými matoucími mýty, které hospicovou péči obklopují a které prý kolují i mezi jejími blízkými.
Mýty které bolí
„Říká se například, že je hospic drahý. Že jsou Prachatice daleko, nebo že je hospic pouze pro věřící. To jsou tvrzení, která mohu a musím ihned vyvrátit, protože všechna škodí samotným nemocným a potenciálním pacientům hospice. Ano, nějaký, avšak rozumný poplatek za pobyt se samozřejmě platí. Jenže já jsem velmi brzy poznala, že taková péče se nedá penězi vůbec zaplatit. Už po půl dni pobytu maminky jsem věděla, že hodnota takové péče je milionkrát větší. Je také pravda, že o nemocné pečují i řádové sestry, jenže jak někdo může říci, že je to na škodu? Hospic běžně přijímá i nevěřící pacienty – nikdo nikoho tady rozhodně do ničeho nenutí. Moje maminka například byla také velká vlastenka. A tak jí jedna z řádových sester chodila zpívat třeba „Čechy krásné, Čechy mé”. Kdo chce a jeho zdravotní stav to dovolí, může chodit ven, může si dát třeba pivko nebo zapálit cigaretu. Tady nejsou žádná omezení, všechno je uzpůsobeno tak, aby se tu člověk cítil co možná nejšťastněji. A že je to daleko? Bydlím na kraji Českých Budějovic, a z jednoho konce města na druhý mi cesta autem trvá déle než do Prachatic…,” uváděla mýty na pravou míru pozůstalá, která rovněž upozorňovala, že hospic není v žádném případě přeplněný a že v téměř každou chvíli jsou alespoň nějaká lůžka volná.
Více než jen práce
„Ano, moc dobře vím, že je potřeba velká dávka odvahy, aby si nemocný a jeho blízcí připustili, že už se přiblížil konec života. V tu chvíli je ale důležité vědět, že hospic je opravdu tím nejlepším řešením, ale je potřeba tam přijít včas. A měli by si to uvědomit i praktičtí lékaři, kteří by jako profesionálové měli opravdu včas dokázat citlivě říci všem zúčastněným, že tento čas u jejich blízkého již nastal. Člověk v terminálním stadiu nemoci do léčebny dlouhodobě nemocných prostě nepatří. A já jsem vděčná, že jsem to, díky prachatickému hospici, mohla poznat. Chtěla bych, za sebe, za celou svou rodinu a jistě i za maminku, opravdu z celého svého srdce poděkovat všem hospicovým lékařům, sestrám, ošetřovatelům i všem ostatním, kteří tak neúnavně a láskyplně vykonávají svoji náročnou, ale velmi krásnou službu pro druhé,” uzavřela Magda Kümmelová.
GLOSA NOVINÁŘE
O slovech a Pandořině skříňce
Slova jsou pro mě asi tím nejúžasnějším lidským výmyslem. Snaží se o co nejpřesnější popis skutečnosti a člověk se s jejich pomocí a při dešifrování jejich významu může poučit i z něčeho, co sám neměl možnost zažít. Problém slov nastává ve chvíli, kdy je jejich původní význam a smysl dešifrován špatně, což způsobuje dezorientaci a vytváření klamného pochopení situace. Tento problém nastává především při setkání příslušníků různých kultur v případě, že danému slovu je v různých kulturách přiřazován různý význam. Může ale samozřejmě nastat i v prostředí jediné kultury, kdy se například čtenář marně snaží zjistit „co tím chtěl básník říci” a podobně. Ačkoli mohou tedy slova přenášet mnohá poselství, v některých případech jsou mnohem důležitější než slova vlastní poznání a zkušenosti.
Protože se problematikou hospice jako redaktor Deníku zabývám již poměrně dlouhou dobu, věděl jsem dobře, co ještě mému vyprávění o hospici schází. Byl to popis autentického prožitku zúčastněného člověka. Ne, že bych žádné pozůstalé neznal, naopak, měl jsem možnost poznat a mluvit o jejich zážitcích hned s několika lidmi. Novinář a snad i jakýkoli člověk ale musí mít vytvořen jakýsi vnitřní etický kodex, který mu zkrátka nedovoluje otevírat některé pomyslné Pandořiny skříňky a když už je otevře, je někdy v zájmu věci, když si nechá pro sebe informace o tom, co na jejich dně leží. Toto mé vnitřní přesvědčení mi vždy bránilo požádat některého z pozůstalých o přímé svědectví a popis svého prožitku tváří v tvář smrti milovaného člověka, o něž by se měl navíc mým prostřednictvím podělit se všemi čtenáři. Hozenou rukavici této výzvy jsem přijal až dnes, když jsem nikoho neoslovil, ale naopak se na mě obrátili samotní pozůstalí, s prosbou, zda bych byl schopen jejich příběh vypovědět. Smrt je jistě jednou z Pandořiných skříněk, kterou se naše společnost snaží všemožně uzavírat a bránit se jí, která je ale nedílnou součástí lidského života. Proto jsem se rozhodl, že se pokusím, i přes vědomí nedostatečnosti slov v některých chvílích, příběh Magdy Kümmelové svým prostřednictvím čtenářům přiblížit.
RADEK ŠTĚPÁNEK
Vyšlo v novinách – Deníky Bohemia
♥
Proč v dnešní době hospic?
Přečtěte si slova Evy Bursíkové, zdravotní sestry z Hospicu sv.Jana N. Neumanna v Prachaticích.
Hospic je budova – z venku stejná jako kanceláře jako nádraží i jako ubytovna… Budova, která stojí blízko náměstí. Asi každý z města ví, kde najdeme hospic. Hodně z nás přes areál chodí „do města“ nebo na nákup či spěchá do práce… občas někdo zajde do parku kolem Hospicu, kde s dětmi či přáteli obdivují nádherné keře, stromy a ptactvo. Každý by řekl: „Krásný dům, krásné prostředí, tak proč musí sloužit právě umírajícím? Proč město a daňoví poplatníci investují práci, finance a jiné prostředky lidem, kteří jsou již „neperspektivní“ pro stát, rozpočet a jsou tedy více zátěží pro celý společenský systém? Proč se z toho neudělá Wellness středisko, ať to alespoň přivede nějaké turisty a s nimi i trochu peněz pro město?“
Proč v dnešní době hospic?
Hospic pro každého z nás znamená něco jiného. Pro mě je to pracoviště. Pro jiné pěkný „barák“, ostatní si myslí, že je to téměř „sprosté slovo“ – tedy slovo, které „se neříká“…pro naše pacienty to může být zdravotnické zařízení či druhý domov, pro návštěvy je to prostředí, kde mají „svého blízkého“. Zdá se, že pouhý pohled na hospic není jiný než na nádraží či na kancelářskou budovu. Přesto si můžeme být jisti, že za každým oknem, v každém vikýři tohoto „obyčejného“ domu se odehrává jedinečný životní příběh, který se nám zdá, že končí… ale třeba teprve začíná. Jen málo z nás tyto příběhy vidí, chce vidět, nebo je vidět muselo, protože nemoc si vybrala jejich blízkého. Ano, pozůstalí po našich pacientech, kteří když přicházejí, procházejí, odcházejí… ti vidí, cítí životní příběhy nemocných přes zdi, okna, … protože sami zakusili sílu života, naději ve smrti a oporu v lásce… protože ať se děje cokoli láska vydrží, láska věří, láska nikdy nezanikne. A tedy jen skutky lásky jsou ty, které v našich srdcích nebudou zapomenuty.
Po půlroční práci v hospici jsem viděla kolem sebe mnoho statečných žen a mužů… a nebyl to jen personál… byli to partneři, vnučky, děti našich nemocných… blízcí – vyčerpaní, ale přesto neúnavní drželi své milované za ruku do poslední chvíle – i když se této chvíle do posledního okamžiku báli. Po probdělé noci neúnavně pečovali, aby se nemocný najedl a sami jedli až když nemocný usnul… každý den vzali vozík, s pomocí a kolikrát i bez pomoci personálu si svého blízkého posadili do vozíku a jeli se podívat do parku. Užívali krásných dní na sluníčku a často jsem na jejich unavené tváři viděla smích, radost a odhodlání snažit se být tu stále a naplno pro milovaného nemocného. Když přišli bolesti, viděla jsem, jak moc boleli i hrdiny našeho hospice, kdy jsem s každým nářkem spatřovala v jejich očích otázky „Teď už přichází konec? Teď už je to naposledy, kdy jeho ruka hřeje, kdy vidím jeho úsměv? Nebo budeme mít před sebou ještě pár dní, hodin?“ Jedna paní mi řekla: „Ač můj manžel dlouho ležel, dlouho nepromluvil, pořád jsem věděla, že je – a je to můj muž.“ Kéž bychom si všichni uměli uvědomit v plném zdraví, jak jsou pro nás ostatní důležití už jen tím, že prostě existují a to bez ohledu jací jsou, nebo jaké mají schopnosti.
Chtěla bych moc poděkovat všem hrdinům, kteří pečují o své blízké. Jste pro mě velkou posilou a nenahraditelným příkladem v mé práci. Od vás se ráda učím chápat a prožívat slova „Umění doprovázet…“.
Tak tedy – proč v dnešní době hospic? Odpovězte si sami, protože z velkého procenta každý z nás a našich blízkých je budoucí nevyléčitelně nemocný…
♥
Spolu to zvládneme, říkají lidé z hospiců
Datum zveřejnění: 7. 6. 2013, 14:39
Tento článek vyšel v Libereckém deníku a jeho autorkou je Jana Švecová.
Té návštěvy jsem se trochu bála. Setkání s člověkem, kterého už několik let užírá rakovina, nepatří k těm, která člověk dobrovolně vyhledává. Občas se jim ale vyhnout nemůže. V životě ani v článku. Zvlášť když píše o domácí hospicové péči.
V Liberci ji provozuje Hospicová péče sv. Zdislavy, o.p.s. od roku 2009. „Už mnoho let se mluví o potřebě kamenného hospice, z toho důvodu jsme vlastně vznikli. Ale když jsme pochopili, že jde o běh na dlouho trať, nechtěli jsem jen čekat se založenýma rukama. Byli tu lidé, co potřebovali pomoc hned,“ říká mi na úvod její ředitelka Taťána Janoušková.
Společně s ostatními začínala před lety jako dobrovolnice. Dnes se v rámci kraje starají o čtyřicet pacientů. Vydáváme se za jedním z nich. Je středa ráno. Čtyři zdravotní sestry a osm pečovatelů se rozjíždějí do jednotlivých domácností. Rodiny už netrpělivě čekají. Pomoc, léky, někde třeba jen psychickou podporu. Připravuje se vše potřebné.
„Jako jediní široko daleko máme k dispozici oxigenátor, ukazuje mi zařízení, které pomáhá dýchat lidem s karcinomem plic. „Bez toho by je vůbec nemohli pustit z nemocnice,“ vysvětluje mi Marie Rissová.
Další pomůckou, nezbytnou ke zvládání ošetřování onkologicky nemocných pacientů v domácí péči je lineární dávkovač morfia. Přesnou dávku naprogramuje lékař, pacient ji má stále u sebe a může fungovat navzdory velké bolesti, které nemoc provázejí. „Díky tomu se i smrtelně nemocný člověk může vydat třeba do města, nakoupit. Hospicová péče je, stejně jako auta, kterými vozí pacientům třeba polohovací postele se speciálními matracemi proti proleženinám, mohla pořídit jenom díky velkým donátorům a sponzorům. Bez nich by zařízení vůbec nemohlo fungovat. Kdo měl zkušenosti s ležícím pacientem, ví své…
Bez donátorů by to nešlo, jsme za jejich přístup strašně vděční, říká jedna ze dvou žen, pro něž je shánění peněz na provoz hospice denním chlebem. „Hospice musí být nestátním zařízením. Z jednoduchého důvodu. Sponzoři pomáhají pouze neziskovkám, protože příspěvkovým organizacím by měl z logiky věci přispívat stát. Jenže ten, potažmo zdravotní pojišťovny na hospice přispívat nebudou, protože si platí léčebny dlouhodobě nemocných,“ vysvětluje viceprezident Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče a člen Etické komise ministra zdravotnictví Vlády ČR Robert Huneš.
„Ze zákona zdravotní péči pro každého zajistí, kvalita a individuální přístup je už nezajímá,“ dodává. Nemluví teoreticky. Sám má letité zkušenosti s provozováním nestátního hospice v jihočeských Prachaticích.
Nasedáme do auta. „Je to jedno z nejlacinějších, ale jsme za něj vděčni, díky němu se můžeme dostat k pacientům,“ říká vedoucí sociálních služeb Marie Rissová, když odemyká vůz.
„Na převoz postelí máme jedinou dodávku,“ doplňuje cestou k Březové aleji v Liberci. Míříme ke Kalenským. Poté, co si s manželi na prahu sedmdesátky potřesu rukou, moje obavy z návštěvy se definitivně rozplynou.
Žádné bílé plenty, hadičky
Ticho a našlapování po špičkách. „Pojďte dál, nezouvejte se, dnes přijde paní na úklid, bez ní bych to nezvládala, ale podívejte se, co mám,“ chrlí na nás krásně upravená paní a ukazuje nový parní mop.
„Dědo, máme návštěvu,“ volá do nitra pokoje, který sousedí s terasou a okolní zahradou. V nohách pacienta se protahuje kocour. „Pes nám umřel a dalšího jsme nechtěli, a z kocoura máme radost, i když jsem kočku nikdy nechtěla. Zaskočí mě, že slova jako smrt či rakovina se tady, v blízkosti smrtelně nemocného člověka skloňují tak všedně a bez zábran.
„Nejdřív je to šok, ale postupně se s tím smíříte,“ říká mi manželka muže, který je doslova prolezlý nádory. „Začalo to před jedenácti lety ledvinou, postupně zasáhlo plíce a teď i hlavu,“ vypráví.
Můj muž se o mě celý život staral, teď se mu to snažím oplatit. Teď jsem já naším mozkem,“ líčí drobné příhody, třeba když se spolu s těžkostmi a s pomocí pomůcek usadí ke stolu a pan Karel zatápe po stole. „Beze slova mu podám chleba. Nemusíme se o tom bavit, prostě to vím.“ Láskyplně vezme manžela za ruku. Ten pomalu odpovídá. „To, že nádor zasáhl mozek, je pro Karla milosrdné, necítí bolesti, jinak by to bylo asi k zešílení,“ dodává. Ví, o čem mluví. Rakovina zasáhla značnou část její rodiny. „A všichni trpěli, jako zvířata.“
Hospic nás zachránil
Nejprve se o manžela starala sama, jen s pomocí zaměstnaných dětí. „Hrozně jsem se bála, že když si třeba zlomím nohu, skončíme oba na „eldéence,“ vzpomíná.
Sama je od osmnácti let v invalidním důchodu. „Celý život jsem v podstatě prožila s berlemi. Nedávno se mě Karel zeptal: “Když jsme se brali, to jsi už měla berle nebo ještě ne?“ směje se při vzpomínce. Její muž přes špatnou artikulaci přitakává, usmívá se. Je se svou ženou rád.
Mezitím dorazí Rudolf Rieger. Původní profesí záchranář s kvalifikací zdravotní sestry. Začínají běžné úkony. „Jdu zatopit do koupelny,“ hlásí Marie Kalenská a zapíná knoflíky ohřívače. Ošetřovatel se mezitím se svým pacientem pozdraví a pomalu ho připraví k hygieně.
Kromě toho je potřeba zjistit změny kůže, zda se neobjevily proleženiny. U některých pacientů zkontrolovat vývody nebo cévky.
„To, že tyhle choulostivé úkony provádí muž, pacienti kvitují s povděkem. Navíc, když je odnáší v náručí do koupelny takovýhle chlap, jim dává pocit bezpečí a důvěry,“ poukazuje Marie na fyzičku mladého muže, který se ve volném čase věnuje vodnímu záchranářství. „Už jako student jsem praktikoval v kamenném hospici v Plzni. Pak jsem pracoval na záchrance, ale řízením osudu dělám znovu tuhle práci a doufám, že ji budu dělat ještě dlouho,“ odpovídá na otázku, zatímco chystá vše potřebné.
O smrti se bojíme mluvit
„Kdo není z prostředí zdravotnictví, bojí se o hospici a smrti mluvit. V každém je podvědomý strach, že by se ho to mohlo týkat taky. Jenže takhle se nedá přemýšlet,“ uvažuje nahlas. Ven se derou další otázky:
Jak se bránit vyhoření? Jak se vypořádat s tím, že pacient, na kterého je ošetřovatel týdny, měsíce, v případě, jako je tento dokonce několik let, vázán, jednoho dne prostě není?„Nepotřebuju žádnou psychickou obranu. To, že smrtelně nemocný pacient umře doma, klidný a vyrovnaný, uprostřed rodiny, je důvod, proč tuhle práci děláme. My nebereme úmrtí jako něco negativního. Všichni víme, že je to nezvratné a doprovázet člověka na téhle cestě s důstojností a klidem je cílem naší práce,“ odpoví.
Za den obslouží čtyři až pět pacientů. Někde je potřeba jen pomoci s hygienou, jinde zdravotnické úkony, často psychická podpora. „Důležité je, že každá sestřička má pacienta tolik času, kolik potřebuje on,“ vysvětluje vrchní sestra hospicové péče Jana Vohlídalová.
Pečující rodina navíc nemusí volat v případě problému záchranku nebo čekat do rána, na praktického lékaře.
„K dispozici jsme 24 hodin denně,“ zdůrazňuje. Klienti za službu uhradí 200 korun za den.
Lidé si ji mohou dovolit díky státnímu příspěvku, který u onkologických pacientů patří zpravidla do nejvyšší kategorie. „Také už jsem si od úřednic vyslechla, že onkologický pacient nemá nárok,“ dělí se o trpkou zkušenost Marie Kalenská z doby, kdy žádala o pojízdnou sedačku, aby mohla manžela dopravit do koupelny v patře.
O hospicové péči se dozvěděla před třemi lety od známých a jak říká, byla to pro ni záchrana.
To, že jsou lidé z hospicové péče takto vnímáni, představuje pro jejich nelehkou službu velkou motivaci.
„Je to silná zpětná vazba, kterou k naší práci potřebujeme,“ potvrzuje mi cestou zpět Marie Rissová. Patří k zakladatelkám. „Nedávno jsem potkala jednu stařenku. Už zdálky na mě volala: Vy jste mě zachránila.“ A já jí přitom tehdy jen řekla: Nebojte se, to zvládneme…“
Lidé totiž potřebují vědět, že po zásadním rozhodnutí pečovat o umírajícího pacienta doma, je někdo s nimi. Že jim pomáhá. Čelit bolesti nemocného, zvládat vědomí definitivního odchodu a věci s tím spojené. Třeba zodpovězení některých nevyřčených otázek, zasutých křivd…
„Je to nesmírná vzpruha pro naše ošetřovatele i lékaře,“ vysvětluje Marie Rissová a chválí si spolupráci s libereckými onkology – Markem Sochorem a Lucií Barsovou. Samozřejmě včetně přednosty oddělení Jiřího Bartoše. „Pokud mu to čas dovolí, také v terénu slouží a rád,“ dodává Rissová.
„Hospicovou péči dělají úžasní lidé. Často mezi nimi a rodinou pacienta vznikne vztah, i když nemocný odejde. To v nemocnici není možné,“ potvrdil přednost a její slova v jednom z rozhovorů.
Kamenný hospic na dosah
Zatímco třeba v Anglii, kolébce hospiců, jsou lůžková zařízení v téměř každém malém městě, Liberec na ten svůj stále čeká. A snad se i dočká. Objekt bývalého sirotčince, kde zařízení vznikne, už liberecký magistrát převedl na kraj.
Teď se chystá výběrové řízení na rekonstrukci tak, aby hospic s kapacitou 28 lůžek mohl v ideálním případě začít fungovat už od roku 2015. „Výstavbou kamenného hospice se ale rozhodně nesníží terénní služba,“ zdůraznila ředitelka Taťána Janoušková, která vznik kamenného hospice s krajem připravuje. Podle ní, je jeho zřízení nezbytností.
„Pro lidi, kteří se o těžce nemocného doma starají, je to důležitá pojistka pro chvíle, kdy už to hlavně z psychických důvodů doma nezvládnou,“ vysvětluje.
Veřejnosti se projekt nového hospice představí ve čtvrtek 13. června, kdy se na zahradě někdejšího sirotčince chystá velká zahradní slavnost spojená s benefičním koncertem.
Neodsouvejme lidi znovu na okraj
Fakt, že zařízení bude stát v samém centru města považují všichni, kdo s hospicovou péčí mají zkušenosti, za šťastné. Nejen z důvodů dostupnosti. „Není důvod odsouvat umírající někam stranou. Už z praktických důvodů. Když nemocný dostane chuť na chlebíček, můžetemuhoza pár minut přinést. Druhý den už ho nemusí chtít,“ vysvětluje ředitelka Janoušková.
Její slova potvrzuje i ředitel prachatického hospice a viceprezident Asociace Robert Huneš. „Náš hospic stojí v samém centru historického města. Park jsme otevřeli veřejnosti, takže tudy lidé běžně prochází. Vidí lidi na vozíku nebo postelích,“ popisuje. Pořádají tu dokonce koncerty a výstavy. „Potkávají se tu mladí se starými. Zdraví s nemocnými a nikdo se necítí víc nebo míň. Jsou si vědomi, že pro lidi, kteří se usmívají při poslechu hudby, je to třeba poslední zážitek v životě. A takováhle zkušenost je mnohem víc než tisíce osvětových přednášek,“ uzavírá Huneš.
♥
Největší pomoc umírajícím? „Být s nimi“
·
18.09.2012
Přednosta komplexního onkologického centra liberecké krajské nemocnice Jiří Bartoš se denně setkává s lidmi nevyléčitelně nemocnými a umírajícími. Patří to k oboru, ve kterém už desítky let pracuje. A je i jedním z odborníků na paliativní péči, tedy péči o tyto pacienty, a velkým zastáncem hospicového hnutí.
„Nejde jen o kamenný hospic a o peníze na něj, ale o princip, aby lidé pochopili, že umírání je intimní záležitost, která se týká nás všech a že nejhorší pro nemocného člověka je zůstat sám,“ říká Bartoš.
Co tedy potřebují umírající?
Musíme se o ně starat, aby netrpěli, pomáhat jim ulevit v bolesti a hlavně být s nimi. Neopouštět je. Vytvořit podmínky, aby se v těchto chvílích mohli potkávat s blízkými. A je dobré, že v Libereckém kraji na to začínáme přicházet.
Myslíte domácí hospicovou péči svaté Zdislavy?
Přesně tu. Nedávno jsem vzal službu za jednoho kolegu a projel s nimi domácnosti těchto pacientů. Měl jsem radost.
Já bych spíš byla vyřízená.
Myslím to tak, že ti lidé, kteří se o umírající starají, jsou úžasní. Jak si s nimi povídají, jak pomáhají příbuzným, kteří také potřebují péči, protože je to pro ně obrovská zátěž fyzická, organizační a hlavně psychická. Dnes už existuje řada pomůcek, léků, technologií, které pacientům uleví, ale nejtěžší je přijmout to, že už ho nemůžeme uzdravit.
Ale řada lidí to prostě neunese. Neumí zvládnout, že jim odchází někdo blízký, rodič, manžel, dítě.
Ano, lidé se dostávají do hraničních situací. Kdy si mohou ledacos říct, vyjasnit vztahy, otevřít témata, o kterých nikdy dříve nemluvili. Kdo to nedokáže, má pak špatný pocit celý život. A nemusí to vypadat jako v amerických filmech, kdy se hlavní hrdinové drží za ruce a vyřeší všechny staré křivdy. Úplně stačí, abychom s umírajícím jeho osud fyzicky sdíleli, abychom byli s ním v jednom prostoru. I to je pomoc a pacient to cítí.
Mají lidé, kteří pečují o nevyléčitelně nemocné, možnost poradit se s odborníky?
Ano, právě hospic sv. Zdislavy na to má vyškolené, vstřícné a velmi angažované pracovníky. Často mezi nimi a rodinou pacienta vzniká vztah, který trvá, i když nemocný člověk odejde, a to v nemocnici není možné.
Jaký je rozdíl mezi nemocnicí a hospicem?
Rozdíl je ve filozofii instituce – nemocnici chtějí především uzdravovat, v hospici jsou lidé na obou stranách barikády, smíření s tím, že lidé odejdou, ale chtějí jim odchod co nejvíce ulehčit. A to, že pacienti umírají, neberou jako pro-fesionální selhání. Smyslem hospice a hlavně hospicové¬ho hnutí není zachraňovat, ale pomáhat. A že je to téma velmi aktuální vidím podle svého oboru. Nádorů v populaci stále přibývá. Jen v li-bereckém onkocentru to jsou stovky případů ročně. A i když přibývá i úspěchů v léčbě, je nutné počítat s tím, že rakovina je zákeřná a nevypočitatelná nemoc, na kterou lidé často umírají. A hospicové hnutí se snaží pomáhat potřebným až do konce jejich dnů.
Milada Prokopová, týdeník 5+2
♥
Smrt nečiní rozdílů
Přečtěte si: z www.hospice.cz
Výzva poslancům: Žádost o pomoc při zlepšení situace našich nevyléčitelně nemocných občanů
Sněmovní 176/4
11800 Praha – Malá StranaZdravotní výbor
Vážení poslanci,
obracím se na Vás abych Vás oslovila s žádostí o pomoc při zlepšení situace našich nevyléčitelně nemocných občanů, jejichž přáním je dožít ve svém domácím prostředí a pomoc jejich blízkým, kteří jim to umožní a provází je v průběhu nemoci až k finální fázi.
Oslovuji Vás všechny, levicové i pravicové, neboť rakovina a další nevyléčitelné choroby neznají levici ani pravici. Oslovuji každého z Vás jako člověka, kterému není lhostejný osud bližních, a je schopen i ochoten pomoci situaci změnit. Vítám kroky, které byly dosud učiněny pro založení a zprovoznění hospicové péče. Neboť o důstojném ukončení života, zejména o důstojném umírání v domácím prostředí se mnoho mluví, ale méně koná. Je to návrat k tomu, co kdysi bývalo samozřejmé. Je to návrat k něčemu, co je samozřejmé i primitivním národům, a člověku je přirozené. Kdo z nás by chtěl odcházet z tohoto světa v anonymním prostředí nemocnice, bez blízkosti dětí, partnera, rodiče, bez laskavého dotyku jejich ruky, hřejivého slova. Skutečnost je však diametrálně odlišná. Paradoxní a nepochopitelná.
Péče o nevyléčitelně a terminálně nemocné v nemocnici je hrazena zdravotní pojišťovnou. V hospicové či domácí péči tomu tak není. V nemocnici hradí pojišťovna lůžko, jeho vybavení vč. prádla, veškerou dezinfekci. Diagnostiku, laboratorní vyšetření, péči lékařskou a ošetřovatelskou. Zajištění nutriční, vč. servírování a mytí nádobí, úklid, osobní hygienu. Léky, obvazový materiál, zdravotnické kompenzační pomůcky, pomůcky pro kyslíkovou terapii, infuze atd. V domácím prostředí si toto vše obstarává ze svých prostředků nemocný a jeho rodina . Zřejmě za trest, že se rozhodla o svého blízkého pečovat sama. Prakticky neznám rodinu, která by si to mohla dovolit. Příkladně zapůjčení kyslíkové pumpy stojí 1000,- Kč + 100,- Kč za každý další den. Zdravotní pojišťovna ji uhradí nemocnému v domácí péči dle mých informací jen tehdy, bude-li hospitalizován několik dní pro zjištění hladiny krevních plynů. Je zde však velké riziko nemocniční nákazy, pacientova imunita je nulová. Jeho zdravotní stav se zhorší též po stránce psychické. Nejenom proto, že leží tam, kam už se nikdy nechtěl vracet, převoz mu neprospěl , je v beznadějné situaci, a opuštěn. S největší pravděpodobností bude umístěn do více než dvoulůžkového pokoje /který by byl ještě únosný/. Bude-li mít štěstí, bude
vzdálenost od druhého lůžka alespoň 1 metr. Bude se vyprazdňovat a obnažen bude umyt /možná/ za přítomnosti dalších pacientů. Bude vykašlávat, zvracet, zatímco ostatní budou jíst. Případně naopak. Jednolůžkový pokoj jako jediný na ošetřovací jednotce bude jako obvykle obsazen. Takže ho necháte raději doma a protože ho nechcete nechat udusit, zaplatíte za půjčení kyslíkové pumpy. Nakoupíte potřebné léky. Řada z nich je na recept. Pro ten musíte k praktickému lékaři, kde čekáte a radujete se z toho, že si přinesete domů nějaký ten virus či bakterii, abyste ji mohli předat vašemu oslabenému nemocnému. Léky jsou obvykle plně hrazené pacientem – analgetika, léky proti průjmu, antituika, léky uvolňující nosní hlen atd. Zaplatit si musíte také léčiva k prevenci dekubitů a péči o kůži. Musíte koupit nebo si půjčit pokojové WC, mnohdy lůžko, pomůcky k prevenci proleženin, chodítka a další .To vše
v nemocnici zdarma k dispozici. Utratíte za spoustu pracích prostředků a desinfekci, protože prádlo bývá znečištěné. To vše je v nemocnici hrazeno ZP.
Sedmým rokem pečuji o manžela s rakovinou plic a střev. Opakovaně „mi byl dán domů na umření“. Jedenkrát též s otevřenou nekrotizující ránou v břiše velikosti klávesnice PC s vyhřezlými střevy a stafylokokovou nákazou , kterou tam získal. Jsem zdravotní sestra. Péči se mi podařilo zvládnout. Obvazový materiál a hojivé léky jsme si za trest směli platit. Stejně jako převoz manžela na radioterapii, chemoterapii, pravidelné kontroly. Taxislužbou. Protože praktický lékař žádanku na převoz sanitním vozem nenapíše, má napsat odborné oddělení, kam je pacient zván. Tam Vás odkáží na praktického lékaře. Čekání, zda sanita přijede alespoň přibližně na určenou hodinu vyšetření je pro pacienta stresující, stejně tak vyčerpávající je dlouhé čekání na samotné vyšetření. Rovněž čekání na příjezd sanity k odvozu domů. Proto volíte taxislužbu. Nákladnou, ale přesnou , šetrnou a ohleduplnou. Bomba pro finanční rozpočet. Máte také možnost využít dopravních služeb Society za pouhých 39 Kč za cestu + 39 Kč za doprovod. Musíte však předvídat okamžik zhoršení stavu, případně dobu, kdy rozbolí zub a bude nutné lékařské vyšetření, služba se totiž objednává měsíc dopředu. Obvykle se brzy přihlásí důsledky společného až několikahodinového pobytu v čekárně dík oslabené imunitě . S tím jsou spojené další výdaje na léky a léčbu.
Nejsou to jen staří lidé, kteří mají nevyléčitelnou chorobu, jsou to i lidé v produktivním věku a bohužel také děti. Všichni však potřebují doprovod k vyšetření, ošetření, chemoterapii, ozařování. Někdo z rodiny musí přestat pracovat. V současných podmínkách to bez značné finanční újmy nemyslitelné. Já jsem manžela doprovázela celkem 100x jen na chemo a
radioterapii. Musela jsem zanechat zaměstnání. Ostatní doprovody jsem nepočítala, ale stálo by to za to. Následuje psychické, tělesné i finanční vyčerpání.
Prosím za všechny, kdo toto prožívají, zasaďte se za úhradu toho, co je pojišťovnami běžně hrazeno v nemocnicích, též pacientům v domácí péči a péče hospicové. V nemocnicích se uvolní lůžka těm, kteří mají léčbu kurativní. Uleví se personálu i spolupacientům, kteří sdílí pokoj s umírajícími. Za svou praxi jsem byla často svědkem utrpení nemocných a jejich poslední cesty. Když jsem však viděla tu bídu na jednom odd. nemocnice /za kterou ovšem nemohl personál, neboť pracuje v podmínkách, které jsou mu předurčeny/, i přes svoji profesionalitu a „otrlost“ jsem se rozplakala. Příbuzný umírajícího nemá ani možnost se v nemocnici s ním rozloučit. Je to i moje zkušenost. V nemocnici mi umírala matka s rakovinou střev. Ležela vedle ní pacientka, připravovaná na zákrok na srdci. U dalších byli příbuzní nahlas hovořící. Matka mi z posledních sil něco tiše šeptala. Dodnes nevím co. Nemocným na pokoji a jejich příbuzným jsem nedokázala říci: buďte zticha, umírá tu člověk, neslyším, co mi chce říci. I to je jeden z mnoha důvodů, proč neumírat v nemocnici.
Nikdo z nás neomládne a nikdo z nás nevíme, zda nám nebo našim blízkým zítra nesdělí dg nevyléčitelné nemoci. Většině z nás – dle průzkumu je to 80 % naší populace – se nechce umírat v neosobním prostředí nemocnic. Na poslední cestě chce být se svými blízkými a ve svém domácím prostředí. Pokud budou moci příbuzní „beztrestně „ doprovázet své blízké v době jejich nemoci /a to nejen na vyšetření/, bez obav o ztrátu zaměstnání a budou mít dostatek prostředků na tento „přepych“, můžeme mluvit o tom, že jsme civilizovaný národ.
Prosím dokažte, že naše etické cítění není zmasakrováno a je na úrovni tohoto tisíciletí, že náš stát patří mezi ty civilizované. Prokažte, že našemu státu záleží na osudech občanů a že ti, kteří se chtějí starat o bezmocné, nevyřadí morálně a sociálně. Ve státě, kde se praktický lékař musí obávat, aby pojišťovnou hrazená home care, jako součást hospicové mobilní péče, nebyla příliš drahá, aby ji nemusel hradit sám, je něco v nepořádku.
Naděje umírá poslední, my lidé však tak nějak permanentně. Všichni bez rozdílu. Záleží na tom, zda důstojně, bez utrpení. Zda strádání pečujících není větší, než je nutné. Zda budeme kulturní stát. Neboť důstojný odchod bez bolesti a utrpení v prostředí hodném člověka se státu také týká.
Při položení základního kamene druhého pražského hospice řekl přítomný poslanec /cituji/: …hospicové hnutí je lidskou odpovědí na levicové nápady jako je např. eutanazie. Je to pokus chovat se k lidem v nevyléčitelných stavech tak, aby jim bylo na světě ještě dobře. A neradit jim, aby co nejrychleji odešli z tohoto světa a usnadňovat jim to“. Eutanazie, stejně jako nevyléčitelná nemoc, není výmyslem žádné politické strany. Já prosím za všechny naopak: USNADNĚTE JIM TO. Aby podmínky, které jsem popsala výše, euthanasii spíše nepřipomínaly.
Smrt nečiní rozdílů.
S díky Jiřina Hašková
Lyžařská 896/4
102 00 Praha 15
jirina.haskova @seznam.cz
♥
Život a umírání
Elisabeth Kubler-Rossová
Přední americká lékařka rakouského původu zasvětila svůj život práci s umírajícími pacienty. Její „vlajkové“ dílo se snaží přinést informace, na základě kterých lze zkvalitnit péči o terminálně nemocné. Hlavní přínos autorky k tomuto tématu – poznatek o 5 fázích, ve kterých prožívá umírající svůj stav – se stal evergreenem všech odborných knih z oblasti thanatologie a paliativní péče.
(Předneseno v prosinci 1982 ve Švýcarsku)
Sedíte-li mnoho let u postelí umírajících dětí a starých lidí, nasloucháte jim a snažíte se jim porozumět, zjistíte, že si blížící smrt uvědomují. Najednou se s vámi loučí člověk, u něhož se nepředpokládalo, že by měl tak brzy umřít.
Zůstanete-li u něj sedět, řekne vám postupně všechno, co potřebuje sdělit. Když pak tento pacient zemře, máte dobrý pocit, že jste možná byla jedinou osobou, která jeho slova brala vážně.
Prostudovali jsme 25 000 případů lidí z celého světa, kteří prodělali klinickou smrt a vrátili se zpět do života. Někteří se probudili zcela přirozeně, jiní až po oživovacích pokusech.
Chtěla bych vám nyní vylíčit zkušenosti, kterými prochází při umírání každý člověk. Tyto zážitky jsou naprosto všeobecné. Nezáleží na tom, jste-li obyvatel Austrálie, hind, muslim, křesťan nebo nevěrec. Právě tak nerozhoduje váš věk nebo ekonomické zařazení. Jedná se zde totiž o všeobecnou lidskou zkušenost, stejně přirozenou a samozřejmou jako je narození. Smrt je skutečně obdobou zrození. Je to porod do jiné existence, což se dá velmi jednoduše dokázat. Dva tisíce let se museli lidé spokojit s „vírou“ v posmrtný život. Pro mne to již není věc víry, ale věc jistoty vědění. Ráda vám prozradím, jak k tomuto poznání dojdete. Ovšem za předpokladu, že vědět chcete. Jestliže ale vědět nechcete, také na tom příliš nezáleží. Až umřete, stejně se to dozvíte. Já tam pak budu sedět a budu se těšit speciálně na ty, kteří dnes říkají: „Chudák paní Rossová.“
Při umírání prochází člověk třemi stadii. Přijmete-li přirovnání, které používám pro docela malé děti, jež umírají, tak hovořím o tom, že tělesná smrt člověka je obdobou zrození motýla z kukly. Kukla představuje pomíjivé lidské tělo. To však není totožné s vámi, s vaším pravým já. Je to přechodný příbytek, jestli si to umíte představit. Smrt je jen přechod do hezčího domu, mohu-li užít tohoto symbolického přirovnání.
Jakmile je kukla porušena, uvolní motýla – vaši duši. Nezálaží na tom, byla-li příčinou poškození vražda, srdeční mrtvice nebo chronická choroba.
Na tomto druhém stupni, jakmile – řečeno symbolicky – váš motýl opustil pozemské tělo, zažije důležité zkušenosti. Musíte o nich vědět, abyste již nikdy neměli ze smrti strach. Na druhém stupni budete vybaveni psychickou energií, na stupni prvním jste vybaveni energií fyzickou. V této fázi ještě potřebujete mozek, který je v činnosti. Jste při plném vědomí a můžete komunikovat s okolím. Jakmile je mozek (či kukla) velmi poškozen, nejste samozřejmě už při plném vědomí. Zastavuje se dýchání a činnost srdce a mozkové vlny jsou neměřitelné. V této době již je motýl mimo svou kuklu. Neznamená to ještě, že jste mrtvi, to pouze kukla přestala fungovat Největší dar, který Bůh dal lidem, je svobodná vůle. Ze všech tvorů ji má pouze člověk. A vy máte možnost volby. Můžete použít tuto energii k dobru nebo ke zlu. Znamená to, že váš život v dočasném těle může být negativní nebo pozitivní.
Jakmile vaše duše opustila tělo a vy jste volným motýlem, nejdříve ze všeho si uvědomíte, že vnímáte všechno, co se děje na místě vaší smrti: v nemocničním pokoji, na místě nehody nebo tam, kde jste právě zanechali své tělo. Tyto události již nezachycujete svým pozemským vědomím, ale jiným druhem vnímání. V této době je již váš krevní tlak a srdeční tep neměřitelný, nedýcháte a v některých případech nejsou měřitelné ani mozkové vlny. Vy však víte přesně, co kdo říká, jak se chová a co si myslí. Tak například budete moci zcela přesně říci, že při autonehodě bylo vaše tělo vyproštěno pomocí tří fréz. Někteří lidé nám dokonce mohli sdělit poznávací číslo auta, které je porazilo a pak z místa činu ujelo. Vědecky se ovšem nedá vysvětlit, že člověk, který již nemá měřitelné mozkové vlny, dokáže ještě přečíst poznávací číslo auta. Od nás vědců se bude vyžadovat pokora.
Musíme pokorně připustit, že je mnoho miliónů věcí, které nedokážeme pochopit. Ale to, že my nechápeme, ještě neznamená, že tyto věci neexistují.
Zapískám-li na psí píšťalku, vy mě neuslyšíte. Ale uslyší mě každý pes. Příčina je v tom, že lidské ucho není uzpůsobeno ke vnímání tak vysokých frekvencí. Právě tak průměrný člověk nemůže vnímat duši, která opustila tělo. Avšak duše ještě pozemské vlnové délky zachycovat může. Proto může zachycovat – sledovat všechno, co se dělo v nemocnici nebo jinde.
Mnoho lidí opustí své tělo v průběhu chirurgického zákroku a přihlížejí své vlastní operaci. Tuto skutečnost by si měli uvědomit všichni lékaři, sestry i ostatní zdravotničtí pracovníci. Znamená to, že i před pacientem v bezvědomí bychom měli hovořit jen takovým způsobem, jako kdyby nás mohl slyšet
Je trapné, co všechno se v přítomnosti bezvědomých osob říká, aniž bychom si uvědomovali, že to mohou slyšet.
Také musíte vědět, že sedíte-li na posteli své umírající matky nebo otce, i když jsou již v hlubokém bezvědomí, přesto slyší všechno, co říkáte. A proto není nikdy pozdě říci: „Je mi líto …“, „Mám tě ráda…nebo cokoliv jiného, co cítíte, že je třeba říci. Ani po smrti ne, protože mrtví stále ještě slyší, co říkáte. Proto i pak ještě můžete vyrovnat „nevyřízené účty“, a to i v tom případě, že od smrti uplynulo deset či více let. Tím vymažete svou vinu, abyste vy sami mohli žít bez výčitek.
Na tomto stupni zemřelý zjišťuje, že je opět celý, fyzicky kompletní. Slepí mohou vidět, hluší opět slyší a němí mluví. Moji pacienti postižení sklerózou multiplex, kteří se pohybují pouze na vozíčkách a mají potíže s mluvením, mi po svém návratu z mimotělního zážitku jako první věc radostně sdělují: „Paní doktorko, opět jsem mohla tančit…“ A takových případů jsou tisíce. Po návratu jsou samozřejmě opět připoutáni na lůžko ke svému starému, nemocnému tělu.
Chápete tedy, že tato mimotělní zkušenost je příjemná a radostná? Malá děvčátka, která v souvislosti s léčbou rakoviny ztratila své vlasy, mi po svém zážitku jako první sdělují: „Měla jsem opět své krásné dlouhé vlasy…“ Ženy, kterým byl amputován prs, jsou opět zdravé a perfektní, jako před zákrokem.
Mnoho mých skeptických kolegyň říká: „Jedná se o projekci snových přáni…“
51 % mých případů byla úmrtí náhlá. A nevěřím, že člověk, který jde do práce a přechází ulici, sní o tom, že i nadále bude mít dvě nohy. A přece náhle, po těžkém úrazu, vidí ležet na ulici své tělo s oddělenou nohou. Ale on má přesto obě nohy.
Je samozřejmé, že toto nemohou být pro skeptika žádné důkazy. Abychom trochu uspokojili skeptiky, provedli jsme výzkum s nevidomými. Do šetření jsme zahrnuli jen ty jedince, kteří nezachytili záblesk světla alespoň 10 let. Po návratu z mimotělní zkušenosti tito slepci dokáží popsat, jaké barvy a šperky jste měli na sobě ( – pokud jste byli přítomni – dokáží vám říci, jaký vzor měl váš svetr nebo kravata). Jistě chápete, že tyto věci se nedají vymýšlet. Jejich věrohodnost se dá naprosto spolehlivě kontrolovat, pokud ovšem nemáte z odpovědi strach. V tom případě přijďte za mnou. Mnozí skeptici namítají, že tyto zážitky vznikají jako důsledek nedostatku kyslíku. Kdyby se jednalo o nedostatek kyslíku, předepíšu všem nevidomým pacientům nedostatek kyslíku… Rozumíte? Když někdo nechce vidět skutečnost, přichází s tisíci protiargumenty. Ale to je jeho problém. Nemusíte se snažit obracet ostatní lidi na víru. I oni se dovědí pravdu, až zemřou.
Na tomto druhém stupni také zjistíte, že nikdo nemůže zůstat v okamžiku smrti opuštěn. Když člověk vystoupí z těla, nachází se ve sféře, kde není čas, ve sféře, která je prostě nadčasová. Právě tak se nedá hovořit o prostoru a vzdálenosti v našem slova smyslu, protože to jsou pozemské fenomény. Zemře-li např. mladý Američan ve Vietnamu a myslí přitom na svou matku ve Washingtonu, překoná silou své myšlenky ty tisíce kilometrů a v okamžiku se u ní octne. Na onom druhém stupni neexistuje prostorová vzdálenost. Tuto zkušenost prožilo již velmi mnoho lidí. Naprosto neočekávaně se jim zjevila blízká osoba, o níž věděli, že se právě nachází na velmi vzdáleném místě. Další den dostanou telefonickou nebo telegrafickou zprávu, že tato osoba zemřela – vzdálena sta či tisíce kilometrů. Pochopitelně, že jsou tito lidé velmi intuitivní, protože podobné návštěvy obvykle nevnímáme.
Člověk nikdy není ve smrti opuštěn. Není to jen proto, že je schopen překonat prostorovou vzdálenost a navštívit libovolně kteréhokoliv člověka. Na každého umírajícího čekají vždy ti, kteří ho milovali, ale předešli jej ve smrti. Protože zde neexistuje čas, může ten, kdo ztratil ve 20 letech své dítě a umírá jako stařec v 99 letech, potkat své dítě jako dítě. Pro duše na „onom světě“ může např. 1 minuta obsáhnout sto našich událostí.
Malým dětem církev vypráví, že každé dítě má svého „andělíčka strážného“. Je tomu skutečně tak. Je dokázáno, že každý člověk má po celý život – od narození až do smrti – svého průvodce. Ať tomu věří nebo ne. Ať je to žid, katolík nebo bězvěrec, to vůbec není rozhodující. Ona láska nečiní rozdílu. Proto každý člověk dostane darem svého průvodce. Moji malí pacienti je vidí a nazývají je „spoluhráči při hrách“. Zcela malé děti s nimi hovoří a plně je vnímají. Jakmile však přijdou do první třídy, rodiče jim řeknou: „Jsi nyní už velký chlapec, jdeš do školy. Tyto dětské hry už pro tebe nejsou vhodné.“ A tak se stane, že dítě později na svého „spoluhráče“ zapomene. A setkáváme se s nimi až na smrtelné posteli. A tu mi náhle řekne stará umírající žena: „Je opět zde…“ A protože vím, o čem hovoří, poprosím ji, aby mi to blíže objasnila. A ona říká: „Když jsem byla úplně malá. byl vždycky vedle mne. Ale pak jsem na něj docela zapomněla.“ Následující den tato žena umírá. Šťastná, že na ni čeká někdo, kdo ji měl nevýslovně rád.
Obecně platí, že budete vždycky očekáváni od toho, koho jste měli rádi, koho jste měli nejraději. Tuto osobu potkáváte jako první. U zcela malých dětí, 2-3letých, jejichž rodiče, prarodiče i ostatní příbuzní ještě žijí, je to většinou jejich osobní anděl strážný, který je přijme. Také mohou být přijaty Ježíšem nebo jinou božskou postavou. Ještě jsem se nesetkala s tím, aby protestantské dítě vidělo v okamžiku své smrti Marii. Naopak katolické děti ji vnímaly velmi často. To není diskriminace. Každé dítě bude „na druhé straně“ očekáváno tou bytostí, která má pro ně největší význam.
Když jsme si na tomto druhém stupni uvědomili své nové tělo a bylo nám dovoleno setkat se znovu se svými milými, uvědomíme si, že smrt je pouze přechod do jiné formy života.
Pozemské tělo odložíme, protože je již nepotřebujeme. Dříve, než je však odložíte a přijmete tvar, který máte na věčnosti, procházíte přechodnou fází, která je zcela závislá na pozemských kulturních faktorech. Může se jednat o průchod tunelem nebo bránou, nebo o přechod přes most. Já jako Švýcarka jsem měla přejít přes alpský průsmyk, posetý alpskými květinami. Každý dostane takové nebe, které odpovídá jeho představám. Pro mě je nebem Švýcarsko, kde jsou samozřejmě hory a květiny. Ano, směla jsem tento přechod prožít v nesmírně krásném horském průsmyku. Jeho louky byly pokryty pestrými alpinkami, takže připomínaly horský koberec.
Jakmile jste prošli průchodem, zazáří vám na konci vstříc Světlo. Toto Světlo je nepopsatelné. Bělejší než bílé a zcela jasné. Jak se k němu I přibližujete, postupně vás zcela prostoupí a naplní nepopsatelnou a naprosto bezvýhradnou Láskou, kterou si vůbec neumíte představit. Neexistují pro to vhodná slova.
Lidé, kteří prožili zkušenost klinické smrti, se s tímto Světlem potkali také, alespoň na krátký okamžik. Pak se opět museli vrátit do fyzického těla. Jestliže zemřete – mám na mysli definitivní smrt – přetne se spojení mezi kuklou a motýlem, které můžete přirovnat k pupeční šňůře. Potom již návrat do těla není možný. Ale vy už stejně nechcete zpět. Kdokoliv jednou spatřil toto Světlo, nechce se vrátit zpět na zem. V jeho přítomnosti si také poprvé uvědomíte, čím by člověk mohl být, jaké jsou skutečné možnosti lidstva. Jste naplněni všechápající, bezvýhradnou láskou, která se vůbec nedá popsat. Není v něm ani stopa odsouzení. V přítomnosti TOHO, jehož lidé nazývají Kristem, Bohem, Láskou nebo Světlem, si uvědomíte, že celý váš pozemský život není nic jiného než škola. Abyste mohli touto školou projít, musíte obstát v určitých zkouškách a pochopit určité lekce. Jakmile splníte své pozemské poslání, smíte se vrátit domů. Mnoho lidí se ptá, proč musejí umírat krásné, malé děti. Odpověď na to je jednoduchá: Tyto děti splnily svůj pozemský úkol ve velmi krátké době. Stačily pochopit to, co měly pochopit. A tyto životní lekce jsou pro různé lidi různé. Jednomu se ale musí naučit každý, dříve, než se může vrátit – a to bezvýhradné LÁSCE. Jestliže jste se naučili uplatňovat tuto lásku v běžném životě, obstáli jste v té nejtěžší zkoušce.
V přítomnosti tohoto Světla, Boha, Krista, nebo jak by tuto bytost chtěli nazvat třeba nevěřící, musíte ještě jednou projít celým svým právě uplynulým životem, od narození až do smrti. V průběhu této zkušenosti se dostáváte do třetího stupně, v němž už nemáte k dispozici ono vědomí ze stupně prvního, ani schopnost vnímání stupně druhého. Při této zkušenosti si přesně vybavujete každou myšlenku, slovo i čin. Ale tyto osobní vzpomínky tvoří jen zlomek vašeho vědění. Ve chvíli, kdy sledujete znovu celý svůj uplynulý život, uvědomujete si i důsledky každé vaší myšlenky, slova i činu.
Bůh je bezvýhradná Láska. Při hodnocení svého života nebudete přisuzovat zodpovědnost za svůj osud Jemu. Poznáte, že jste byli sami sobě největším nepřítelem. Budete litovat promarněných příležitostí k růstu. Nyní již chápete, že tehdy, když vám vyhořel dům, když vám zemřelo dítě nebo když jste byli zasaženi mrtvicí, že při všech ranách osudu máte jedinečnou příležitost k vnitřnímu růstu. Právě v těchto chvílích máme možnost dozrát k hlubšímu chápání Lásky a rozvinout všechny své lidské kvality. Teprve nyní litujeme, že „místo abych využil nabídnuté šance, stal se ze mne zatrpklý člověk, plný hněvu a negací.“ Byli jsme stvořeni pro zcela prostý, Šťastný život. Musím zdůraznit, že opuštěné a týrané děti existují nejen v Americe, ale i v krásném Švýcarsku. Velmi bych si přála, abyste se naučili dívat na život jinak. Přistupujte k životu prostě a přirozeně. Pak se již nikdo nezeptá, zda je možné podat pacientovi lék, který by ukrátil jeho život. Umírání nemusí být nikdy utrpením. Medicína je nyní tak fantastická, že můžeme každého umírajícího zbavit bolestí. Nenechte své umírající trpět, dejte jim pohodlí a laskavé ošetřování. Mějte odvahu vzít je domů -všechny, je-li to jen trochu lidsky možné. Pak vás žádný člověk nepožádá o předávkování léků.
Za posledních dvacet let mě poprosil o předávkování jen jeden jediný člověk. Sedla jsem si k němu na postel a zeptala se: „Proč to chcete?“ Pak mi prozradil: „Já to nechci, ale má matka. Již se na to nemůže dívat. Proto jsem jí slíbil, že poprosím o injekci.“ Přirozeně jsme pak s matkou promluvili a pomohli jí. Pochopte, nebyla to nenávist, která ji dohnala k zoufalství. Bylo toho všeho na ni mnoho.
Žádný umírající vás nepožádá o injekci, pokud bude láskyplně ošetřován a vy mu pomůžete, aby se vyrovnal se životem a vyřídil své účty.
Chtěla bych poukázat na to, že pro mnohé lidi může být i rakovina požehnáním. Nechci všechno to zlo, které tato choroba přináší, zmenšovat, ale věřte, že jsou ještě tisíckrát horší nemoci než rakovina. Viděla jsem pacienty postižené laterální amyotropickou sklerózou, kteří jsou ochrnutí až po šíji, nemohou dýchat ani mluvit… Nevím, zda si umíte představit, jaké to je, když je člověk celý ochrnutý. Tito lidé nemohou psát, mluvit, prostě nic.
Znáte-li někdo takto postiženého Člověka, řekněte mi o něm. Máme k dispozici jednoduchou mluvící tabuli, která nemocným umožňuje komunikaci.
Přála bych si, aby si lidé vzájemně prokazovali trochu více lásky. Přemýšlejte o tom, komu chystáte letos o vánocích nejhonosnější dárek a proč… Nejsou to většinou lidé, kterých se bojíte? Jestliže někoho opravdu milujete, je zbytečné dávat mu velké dary.
Dvacet miliónů dětí umírá hlady… Adoptujte jedno takové dítě. Pak stačí, když budete dávat jen malé dary. Myslete na to, že v západní Evropě je mnoho chudých lidí. Podělte se s nimi o své požehnání.
A pak přijdou bouře života, myslete na to, že jsou to dary. Neprojeví se to samozřejmě hned, ale možná za 10-20 let Překonání těchto bouří vám dá sílu a naučí vás věci, kterým byste se jinak vůbec nenaučili. Dovolte mi použít přirovnání. Ocitnete-li se v brusce, pak záleží jen na vás, jestli vás úplně rozdrtí nebo z ní vyjdete jako zářící diamant.
Nakonec bych vás ještě chtěla ujistit, že sedět na posteli umírajících je dar. Umírání nemusí být žádná smutná a hrozná zkušenost. Často přináší opravdu krásné a milé prožitky. Předáte-li tuto moudrost, které jste se naučili u umírajících, svým dětem a dětem jiných dětí a též svým sousedům, pak bude tento svět brzy rájem. A já věřím, že je načase, aby se s tím začalo.
**********************************************************
♥
Hospicová péče nejen v Turnově
Slovo HOSPIC se v Libereckém kraji v proslovech politické reprezentace vyskytuje už minimálně šest let, a to napříč politickým spektrem. Zeptala jsem se tedy paní Bc. Jitky Kozákové, která má na starosti Rodinné pokoje v Panochově nemocnici v Turnově, jak to vypadá s realizací, tohoto bohulibého záměru.
Turnovský HOT – Hlasy a ohlasy Turnovska, červenec 2012
„Pokud vím, tak to vypadá docela reálně. V Liberci už je k dispozici budova, která by se měla zrekonstruovat na budovu lůžkového hospice, je v přípravě projektová dokumentace. Jako další alternativa poskytování hospicové péče se nabízí a také je v provozu varianta Rodinných pokojů přímo v nemocnicích.
Takové pokoje má v Libereckém kraji kromě Turnova i Česká Lípa a Liberec. Na zřízení Rodinných pokojů v Turnově přispěl Liberecký kraj z grantového fondu určeného na podporu paliativní péče. Část peněz věnovala turnovská nemocnice, která je projektu Rodinných pokojů příznivě nakloněna. Pro svůj dlouhodobý záměr se rozhodla využít prostory bývalých porodních sálů. Domnívám se, že v rámci nabízených možností jsou prostory zrekonstruovány důstojně a nabízejí příjemné prostředí pro rodiny, které chtějí prožívat poslední chvíle se svým blízkým. Poskytování hospicové péče na Rodinných pokojích a v Poradně Zdislava je financováno nejenom z Libereckého kraje, ale i z MPSV a dalších zdrojů. Jedná se o zaregistrovanou sociální službu odborného sociálního poradenství, kterou poskytuje Hospicová péče sv. Zdislavy.
V nemocnici máme pro vážně nemocné a jejich blízké dva pokoje, jsou plánovány ještě drobné úpravy. Chceme vybudovat klimatizaci, změnit zastínění jednoho okna, žaluzie, topení do koupelny. Dále plánujeme zakoupit infuzní pumpu, která by pomohla při šetrném dávkování často potřebných opiátů pro tišení bolestí. Financování bude opět převážně z projektu zmiňovaného grantového fondu
na paliativní péči.
Rodinné pokoje byly slavnostně otevřeny koncem srpna loňského roku, takže budeme mít rok jejich činnosti za sebou.
První pacientka se dokonce vrátila zpět domů. Šlo hlavně
o to, že se rodině pomohlo, psychicky a i fyzicky, situaci zvládnout. Odlehčit jim. A to je také typické pro hospicovou péči. Být tu pro druhé a pomáhat, jak oni potřebují, když nemají zrovna dostatek sil. V loňském roce jsme měli asi pět pacientů. Teď už je to šestnáctý. Možná je to i tím, že informovanost veřejnosti je větší. Vzrůstá zájem, což také určitě souvisí s osvětou lékařů. Dokážou naši službu nabídnout a vysvětlit, o čem to je, když hovoří o prognóze zdravotního stavu a o tom, jak to bude dál. Dnes jsem hovořila s paní, která si manžela vzala domů. Ale už věděla, že když to doma nezvládne, že je tady možnost nabídky Rodinného pokoje.
Pro rodinu to znamená hlavně to, že zde mají soukromí, mohou být spolu. Mají podmínky být se svým blízkým tak, jak oni sami chtějí, jak potřebují. My nic nevnucujeme, pouze nabízíme. Vše se dělá citlivě, jak si to daný člověk přeje, jak to pomůže rodině. To je pro nás důležité. Často rodiny říkají, že jsou rády, že je taková možnost přímo v nemocnici, že je to tady, v Turnově. Zatím je brzy na nějaké větší hodnocení, jsme stále ve zkušební době, ale tohle je zpětná vazba, kterou mám.
Rodiny jsou v těžké životní situaci a s tím se musí pokusit smířit.
Na to je ovšem potřeba čas. Rodina potřebuje informace, co je čeká a jak bude vše probíhat, jak vážný je stav jejich blízkého. Jedná se o situaci nesmírně těžkou, rodina potřebuje být informována.
Aby ještě udělala některé věci, které chce pro svého blízkého udělat, a říct, co potřebuje říct. My jim pro takové chvíle nabízíme díky Rodinným pokojům prostor soukromí v podmínkách nemocnice, kde je zajištěna veškerá potřebná zdravotní
a ošetřovatelská péče. Na klasickém nemocničním pokoji, například dvojlůžkovém, trojlůžkovém, tam není prostor pro takovou intimitu. Není to místo, kde byste si mohli říct důvěrná slova. Všechny blízké vztahy jsou v čase blízko smrti velmi křehké a nabité emocemi. Všichni je nějak chtějí ze sebe dostat ven.
A to na standardních nemocničních pokojích nejde. Hospicová péče nabízí psychosociální a spirituální podporu, její poskytování záleží na přáních samotného pacienta a jeho blízkých. Je možné zprostředkovat také návštěvu duchovního. Hospicová péče nabízí na Rodinných pokojích především doprovázení a potřebnou podporu, která musí být nabízena citlivě a nesmí působit rušivě na blízké vztahy – je jemným doprovázením.
Co se týká pobytu rodiny na pokoji, jsme domluveni tak, že pokud potřebuje rodina odejít, a kolikrát to i potřebují, prostě odejít z tohoto prostoru a být chvíli někde jinde, nemusí se obávat, že nebude o jejich blízkého postaráno. Řešíme to individuálně, přímo s tím člověkem, přímo s rodinou. Nikdo se nikomu nevnucuje, pouze nabízíme .“
HOT: Kdybyste měla říct našim čtenářům, kteří se třeba ocitnou v situaci, že někdo z blízkých odchází, mají ho ještě doma a připadá jim, že by u nich mohlo dojít k nějakému selhání. Doporučila byste jim, ať vás kontaktují, nebo kam se mají obrátit, nebo kde konzultovat tu svou situaci?
„Určitě bych jim doporučila, aby mě kontaktovali, protože potřebují informace i co se týká zajištění domácí péče. Už jsem některé rodiny tímto způsobem doprovázela. Dostali prvotní informace, zařídili jsme pomůcky apod.
A samozřejmě věděli, že když nebudou schopni doma péči zvládnout, je tady pro ně možnost Rodinných pokojů. Byli jsme vždy v kontaktu, to bylo pro ně důležité. Ta pomoc tady vždycky bude
a lidé by to hlavně neměli brát jako své selhání, když není v lidských silách zvládnout péči v domácím prostředí. Ono to skutečně není pokaždé možné.“
Podle dostupných informací, zůstanou Rodinné pokoje v turnovské nemocnici i poté, co se otevře lůžkový hospic v Liberci. Jednak kvůli spádové oblasti a dostupnosti a pak také proto, že kapacita lůžkového hospice nebude až tak velká. A jak říká zakladatelka prvního hospice u nás MUDr. Svatošová, „hospicová myšlenka se má šířit všude tam, kde lidi umírají.“ A já si myslím, že je dobře,
že Panochova nemocnice něco takového umožňuje.
Péče poskytovaná na Rodinných pokojích obohacuje poskytované služby nemocnice o další rozměr, který není obvyklé zažívat ve zdravotnických zařízeních. Jsme tak svědky vysokého nasazení personálu nemocnice s upřímným zájmem promýšlet zajištění potřeb pacientů, kteří zde svůj život nejčastěji končí. Patří jim moje poděkování, protože bez této spolupráce by poskytování hospicové péče bylo marné. Vzájemná fungující komunikace, sdílení postřehů a prožitků jsou nezbytné. Jsou mezi námi také lidé, kteří bez nároku na odměnu věnují svůj čas doprovázení umírajících pacientů či jejich blízkých. Bez obětavosti našich dobrovolníků by hospicová myšlenka v podmínkách nemocnice nemohla být realizována.
Tito lidé s otevřeným srdcem pro druhé učí mnohému nás všechny.
„Máme i několik dobrovolníků, bez nichž bychom jenom těžko mohli poskytovat nabízenou podporu a doprovázení. Dobrovolníci absolvovali úvodní rozhovor, po užším výběru prošli školením. Někteří již dokonce absolvovali stáž v lůžkovém hospici. Na takové místo nemůžeme vzít každého, kdo chce pomáhat. Mohly by nastat těžkosti na obou stranách. Našim dobrovolníkům jsem hodně vděčná,“ říká Bc. Jitka Kozáková, vedoucí Hospicové péče sv. Zdislavy, o.p.s., absolventka Gymnázia v Turnově, Sociální práce v Liberci, nyní dokončuje magisterské studium zaměřené na etiku a psychologii v sociální práci.
„Já dobrovolník“ říká Eliška Čapková, DiS.
Dnes to bylo po osmnácté. Panu N. jsem řekla: „Až se od této chvíle podruhé uvidíme, budeme slavit kulatiny – moji dvacátou návštěvu u Vás.“ Doslova mě blaží, když se mi podaří pana N. nenuceně rozesmát. Jako teď. A díky té jedné začáteční větě už máme první „jízdu“ hovoru. Z dálnice se odpojila silnice.
Jestlipak ví, že jeden obchodní řetězec slaví také výročí – 15 let v ČR. A nabízejí k výhře 15 zájezdů! A kde jste všude v cizině byl?
A ze silnice se odpojila silnička. A jak tam vařili? Ze silničky štěrková cesta. A že nejlepší zelenina je maso? Ze štěrkové cesty pěšina. Přemýšlel jste někdy o vegetariánství? A těch pěšin je víc a víc. Nakonec má hodinová návštěva u pana N. uteče doslova jako voda. I když ne vždy si povídáme. Někdy na povídání prostě není nálada. To jen sedím na židli těsně u postele pana N. a promazávám mu krémem ruce. Třeba i čtvrt hodiny. Většinou má zavřené oči. Sem tam prohodím nějakou oznamovací větu, nečekám odpověď.
Z vlastní zkušenosti vím, že je lepší být jednoduše zticha než hloupě mluvit.
Na školení dobrovolníků v hospicové péči jsem nejela proto, že bych se doma na mateřské nudila. Naopak – postarat se o dvě malé děti, domácnost a zahradu mě stojí všechen můj čas. Jela jsem tam, protože jsem cítila, že chci a potřebuji být dobrým dobrovolníkem. Stejně tak jako se chci a potřebuji dobře postarat o své dvě malé děti, domácnost i zahradu. Založení a hlavně fungování Rodinných pokojů v turnovské nemocnici bylo pro mě výzvou. Abych nezapomněla: „Díky Martine (můj manžel), že se
v době mých návštěv u pana N. bez řečí a rád staráš o našeho Vendu a naši Haničku.“
Role dobrovolníka už k mému životu prostě patří. Jsem ráda, že můžu panu N. nabídnout kus lidské všednosti a obyčejnosti,
za který je vděčný. Obohacujeme se navzájem.
Turnovský HOT – Hlasy a ohlasy Turnovska
♥
♥
Lidé si přejí umírat doma
– odhalil unikátní průzkum
Zemřít doma by si přálo 78 procent lidí. 88 procent je také ochotno se o své blízké postarat a stejný počet zdravotníků se domnívá, že pro umírající je nejlepší domácí prostředí. Vyplynulo to z červencového průzkumu agentury STEM/MARK pro hospicové občanské sdružení Cesta domů, který byl nyní zveřejněn. Zúčastnilo se ho 1006 zdravotníků a 1095 lidí starších patnácti let.
Na konci života by 69 procent lidí chtělo mít kolem sebe rodinu a 45 procent partnera. Jen pět procent občanů si přeje kolem sebe mít zdravotníky. Tiše a v soukromí, bez nikoho si přeje zemřít 14 procent většinou starších občanů.
Lidé dnes nejčastěji umírají v léčebnách dlouhodobě nemocných, domovech důchodců a nemocnicích. Přitom skoro 70 procent dotázaných uvedlo, že si nepřeje zemřít v léčebně.
Na umírání se lidé nejvíce bojí bolesti (46 procent dotázaných), až polovina lidí spojuje smrt se ztrátou důstojnosti a soběstačnosti.
Průzkum mezi zdravotníky ukázal, že tři čtvrtiny z nich tvrdí, že je možné se doma dobře postarat o umírajícího za pomoci hospicových týmů, jejichž členem je i lékař. 90 procent zdravotníků je přesvědčeno, že o smrti se ve společnosti málo mluví, je tabu, což je chyba.
Dvě pětiny lidí se domnívají, že je těžké o ní mluvit. Lidé jsou ochotni se do péče o umírající blízkých zapojit, osmina lidí by to ale nedokázala. Důvodem je, že by to psychicky nezvládli.
(zdroj Václav Pergl, Právo)
♥
POSLYŠTE SESTRO
Poslyšte, sestro, když na mě hledíte,
řekněte, koho to před sebou vidíte.
Ach ano, je to jen ubohá stařena
s divnýma očima a napůl šílená.
Odpověď nedá vám, jídlo jí padá,
nevnímá, když po ní něco se žádá,
o světě neví, jen přidělává práci,
boty a punčochy napořád ztrácí.
Někdy je svéhlavá, jindy se umí chovat,
už potřebuje však krmit a přebalovat.
Tohleto vidíte? Tohle si myslíte?
Sestřičko, vždyť o mně vůbec nic nevíte.
Budu vám vyprávět, kým vším jsem bývala,
než jsem se bezmocná až sem k vám dostala.
Miláčkem rodičů, děvčátkem, tak sotva deset let,
s bratry a sestrami slád‘ život jako med.
Šestnáctiletou kráskou, plující v oblacích,
dychtivou prvních lásek a pořád samý smích.
V dvaceti nevěstou se srdcem bušícím,
co skládala svůj slib za bílou kyticí.
A když mi bylo pár let po dvaceti,
já chtěla šťastný domov pro své děti,
pak přešla třicítka a pouta lásky dětí,
jak rostly, už mohli e uzlovat popaměti.
A je mi čtyřicet, synové odchází,
jenom můj věrný muž pořád mě provází.
Padesátka přišla, ale s ní další malí,
co u mě na klíně si jak ti první hráli.
Však začala doba zlá, můj manžel zesnul v Pánu,
mám z budoucnosti strach, někdo mi zavřel bránu.
Život jde dál, mé děti mají vrásky
a já jen vzpomínám na ně a na dny lásky.
Příroda krutá je, i když byl život krásný,
na stará kolena nadělá z nás všech blázny.
Tělo mi neslouží, s grácií už je ámen,
kde srdce tlouklo dřív, dnes cítím jenom kámen.
Však vprostřed zkázy té mladičká dívka žije
a srdce jí, byť hořce, tam uvnitř pořád bije.
Vzpomíná na radost, na žal, co rozechvívá,
vždyť pořád miluje a nepřestala být živá.
Málo bylo těch let a netáhla se líně,
já smířila se s tím, že všechno jednou mine.
Otevřete oči, sestřičko, teď, když to všechno víte,
neuvidíte seschlou stařenu:
Teď už – MĚ uvidíte!
Tuto báseň napsala žena, která zemřela v oddělení pro dlouhodobě nemocné v Ashludieově nemocnici poblíž Dundee ve Skotsku. Personál nemocnice ji nalezli mezi jejími věcmi, a tak se jim líbila, že ji opsali a báseň pak putovala po celé nemocnici a dál.
♥
Malé ohlédnutí: Jak jsme začínali a kde se nacházíme nyní
Liberecký a Karlovarský kraj jsou posledními regiony, kde dosud není hospic.
V našem kraji o jeho vybudování usilovalo v minulosti řada subjektů – Domov pokojného stáří v Chrastavě, občanské sdružení vedené senátorkou Soňou Paukrtovou a MUDr. Čulíkovou v Jablonci nad Nisou a v neposlední řadě svou osvětovou činností i liberecké sdružení Hospic pro Liberecký kraj.
Naše aktivity nevznikly tedy na zelené louce, ale navázaly na činnost našich předchůdců a jsou jejich pokračovateli.
Zkušení kolegové z jiných českých hospiců nám proto radili, abychom nečekali, až politici vybudují zázemí pro hospicovou péči, ale abychom začali zcela konkrétním způsobem pomáhat tady a teď.
Rozhodli jsme se tedy založit obecně prospěšnou společnost, jejíž náplní, kromě podpory vybudování kamenného hospice, bude především provoz domácí hospicové péče. V květnu 2009 jsme zaregistrovali o.p.s. Hospicovou péči sv. Zdislavy jako zdravotně sociální službu. Sv. Zdislavu jsme si do názvu zvolili proto, že ji vnímáme jako patronku tohoto kraje a také proto, že i ona se starala o těžce nemocné a umírající.
Nastalo období budování administrativního a technického zázemí pro novou organizaci. Museli jsme vystačit s málem, a přesto naše dílo rostlo před očima. Díky podpoře Magistrátu města Liberec jsme získali k užívání dvě kanceláře v objektu Centra zdravotní a sociální péče v Burianově ulici. Z dobrovolníků se stali zaměstnanci, vytvořili jsme pracovní tým (zdravotní sestry, asistenti, sociální pracovnice, psycholog, dobrovolníci, redaktora webu, ekonom), díky sponzorům vybavili Půjčovnu zdravotnických a kompenzačních pomůcek, a začali jsme se starat o první klienty. Ti z nás, kterým chybělo základní vzdělání v péči o terminálně nemocné, absolvovali akreditovaný kurz pro pečovatele pořádaný Českým červeným křížem, proběhlo mnoho stáží v hospicích ČR a také kurz bazální stimulace. Také naši dobrovolníci absolvovali základní školení.
Začátkem roku 2010 jsme otevřeli Rodinný pokoj v Krajské nemocnici Liberec, a.s. Již v prvním roce jej využilo několik těžce nemocných klientů, o které se již jejich rodiny nemohly postarat doma. Další pokoj se stejným posláním byl otevřen v říjnu 2010 v nemocnici v České Lípě.
V roce 2011 jsme otevřeli další dva pokoje v turnovské Panochově nemocnici. Hospicovou a odlehčovací službu jsme začali nabízet také v České Lípě. Díky vstřícnosti Magistrátu Města Liberce jsme získali k užívání objekt v areálu Liebigovy vily. Začali jsme s pravidelnými kluby Zdislava pro pečující a pozůstalé, můžeme organizovat edukační setkání, přijímat návštěvy.
Došlo k významnému prohloubení spolupráce s odbornými lékaři Krajské nemocnice. K našim nemocným pravidelně vyjíždějí dva lékaři, několik dalších „slouží“ na telefonu. Pro naše hospicové pacienty jsme k dispozici nepřetržitě 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Sestry se zúčastnily stáží, čímž se zvýšila jejich odbornost, která přinesla našim těžce nemocným klientům kvalitnější péči (cévkování mužů, atp.).
Spolu s poskytováním domácí hospicové péče je naší velikou vizí otevření lůžkového hospice lidem, u kterých není domácí péče možná a kteří takovéto zařízení potřebují.
Od počátku založení naši společnosti se o přípravu projektu, stavbu i samotné zajištění provozu intenzivně zajímáme. V roce 2009 jsme zpracovali ve spolupráci s projektantem z ateliéru DOMUS Prachatice, s.r.o. architektonickou studii na využití pozemku bývalého kina ve Vratislavicích.
V roce 2010 byla po řadě jednání a společných návštěvách několika lůžkových hospiců uzavřena smlouva o spolupráci mezi naší společností a Libereckým krajem. Tato smlouva stanovuje postup pro zajištění projektu, budoucí stavby a provozování lůžkového hospice.
Chceme nabídnout realizaci projektu lůžkového hospice, který by byl financován vícezdrojově. A to jak z prostředků Libereckého kraje, které je i pro nás jednou z prioritních, tak i s využitím státních dotačních titulů vyčleněných pro tuto oblast zdravotní a sociální péče a v neposlední řadě za přispění soukromé sféry a příspěvků z řad občanů.
Bez podpory státních institucí – Libereckého kraje, Města Liberce a ostatních dárců – bychom se neobešli. Hospicová péče je záležitostí veskrze obecně prospěšnou. Spojením všech těchto sil se naše vize po malých krůčcích proměňuje v realizaci skutečných kroků směřujících ke společnému cíli – zajištění hospicové péče v našem regionu.
Je před námi ještě mnoho práce, ale těšíme se na ni a věříme, že s pomocí všech zúčastněných se dílo vydaří a na mapě sítě hospiců v naší zemi přibyde vlaječka pro Liberecký kraj.
Děkujeme všem, kteří ze svého místa a podle svých možností pomáhají tuto vizi uskutečnit.
Tým Hospicové péče sv. Zdislavy
♥
